Politika

Velikost textu:

Mojmír Grygar: Co skrývá sudetská maska smíření?

Sudetoněmecké hnutí se nemůže zbavit prokletí svého vzniku. Prvními představiteli sudetských Němců se stali kovaní nacisté, v jejich řadách se nemohli objevit představitelé československých Němců, odpůrců nacismu.

Mojmír Grygar

14. května 2026 - 04:25

Jedním z nich byl Hans W. Richter, představitel Skupiny 47, sdružující spisovatele, kteří po válce zachraňovali čest Německa, nahlodanou Adenauerovými dekrety o křivdách způsobených antinacistickými zákony (!). Když Richter přijel z exilu na první poválečné setkání německých vysídlenců do Mnichova, udivilo ho, že mezi slovenskými Němci je příbuzný Karmazina, předáka nacistů ve Slovenském klerofašistickém státě. Poučili ho – to není příbuzný, to je on sám, píše Mojmír Grygar v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Posselt od samého začátku své kariéry prosazoval cíl zakladatelů landsmanšaftů daný Mnichovskou dohodou – rozbít republiku a hledat hojivou náplast na těžkou vinou obtížené svědomí německého národa. Spisovatel Hans Grimm, známý svým sloganem o Němcích jako národu bez životního prostoru (Lebensraum), již v prvních poválečných dnech vyzvedl otázku Němců vyháněných ze svých starých sídel. Němce z českého a moravského pohraničí považoval přímo za mučedníky, kteří žalují, že sami západní demokraté v jednání vůči Němcům zrazují vlastní, křesťanskou vírou křtěné principy. Tehdy to byl spíš hlas zoufalce, ale když v roce 1947 Západ rázem a bez skrupulí prohlásil Sovětský svaz za nepřítele, udeřila zlatá hodina zrodu sudetoněmeckého hnutí.

Zdeněk Zbořil: Ze sudetských letopisů

Denacifikace ztratila půdu pod nohama a Němci z českého a moravského pohraničí se ze dne na den stali hrdiny, přestože je řížští Němci neměli rádi a obviňovali, že oni podpálili rozbušku války. Hodina milosti zbavila nacisty hitlerovského nátěru a oni se drze vydávali za demokraty, kteří zachraňují demokracii před komunistickým morem. Generál Reinhard Gehlen, válečný zločinec, kterému Hitler ještě krátce před koncem války stačil udělit medaili, byl Američany pověřen vybudováním armády Spolkové republiky. Kdo dnes připomene tuto dějinnou hanebnost a nehoráznost, která všechny ideologické, politické, právní a etické principy postavila na hlavu? Trump má věru na co navazovat! ;

Právě tento zvrat vtiskl sudetoněmeckému hnutí svou pečeť a té se ono již nikdy nezbaví. K česko-německému vyrovnání na politické úrovni došlo již před půl stoletím a několik generací trvající a ničím nerušené vzájemné kontakty vykonaly svou hojivou funkci. Je zcela nesmyslné považovat sudeťáky za naše ambasadory v Německu. Vždyť právě oni byli v Rakousku tou nejbojovnější menšinou. Když vláda Karla Hohenwarda chtěla v roce 1871 uzákonit rovné právo češtiny, sudetští Němci dovezli do budovy Řížské rady vůz hnoje a dosáhli toho, že vláda padla. Odkazuji na svědectví Hermanna Bartha, vídeňského spisovatele, který kritizoval Němce v českých zemích za extrémní nacionalismus, který nakonec přivedl Rakousko k zániku (Austriaca, Praha 1912).

Uniká mi důvod, proč dnes inscenovat v Brně smíření formou organizované hromadné návštěvy lidí, kteří věří Posseltovi, že je třeba pod líbivým heslem smíření vykřičet své trauma, všechno svést na kruté uplatnění principu kolektivní viny a konečně povalit Benešovy dekrety a tím otevřít cestu k vyvlastněným majetkům. Jde především o šlechtu, která vlastnila v Českých zemích 2/3 půdy, a jejich potomci, podporovaní sudetskými organizacemi, nikdy neztratí naději, že se jednou přece jen podaří najít skulinu v zákonech a majetky se tak či onak vrátí dědicům z x-tého kolena. O tom, že nejde o žádné fiktivní strašáky, svědčí neustálé nabourávání Benešových dekretů. Notoricky známé jsou opakované pokusy rodiny Walderodů dostat se ke svému majetku. U soudů i mezi historiky se našli lidé, kteří zamlčeli, že z dědice, člena NSDAP, který pracoval dva roky ve službách gestapa jako překladatel při výslechu českých vězňů, udělali bezúhonného občany ČSR.

Nedávným nehorázným případem je pokus rodiny Lichtenštejnů dostat se ke svému majetku na Moravě, který mnohonásobně převyšuje rozlohou jejich ministátečku. Během Pavlovy prezidentské kampaně mě překvapilo, že generál hovořil k voličům z Lichenštejnského paláce. Že tu šlo o liaison dangereuse mi došlo až později, když prezident vystoupil ve prospěch Hans Adama Lichtenštejna, který se chtěl formou mimsoudního narovnání přece jen dostat k rodinnému majetku. Zde si neodpustím poznámku o prapředkovi, kterému jeho potomci vděčí za pohádkové bohatství. Karel I. se v pobělohorské době obohacoval tak zuřivě, že se to i císaři Ferdindovi II. zajídalo a uvalil na něho žalobu. Před soudem ho nakonec spasila smrt. Není to důvod pochybovat dokonce o právní kontinuitě dnešního nejbohatšího evropského klnížete? A kdo jiný než český prezident by měl hájit zíjmy své země? Pavel zaujal podobné stanovisko také tím, že souhlasil s Unijním navrhem zrušit práva veta, které chrání menší státy před vůlí většiny. Čí zájmy tehdy hájil český prezident? Na místě je zde otázka, zda se najdou právníci, kteří budou mít odvahu vidět v kritice odsunu hrubé porušení státního a národního zájmu.

Zdánlivě jsem se vzdálil od ústředního tématu. Ale není tomu tak, protože mezi Hansem Adamem a sudetským hnutím je pevná vazba. Posselt svému příteli udělil cenu Karla IV. a vychválil ho jako jednoho z předních sudetských Němců. Upřel mu dokonce jeho výmluvu, že na Lichetštejnské neplatí zákony proti Němcům, protože oni nejsou Němci, nýbrž Lichtenštejnci.

Vraťme se k Brněnskému sjezdu. Přítomnost dvou vrcholných německých politiků manifestuje něco jiného než smíření. Přišli do Brna mimo protokol, aby nepřímo zpochybnili jeden z klíčových bodů mírové dohody – odsun německých nacistů a přisluhovačů, kteří se dopustili zrady na svém československém občanství. Tyto protesty slyšíme jako basso continuo všech německých vlád, kromě té východní. Přečiny divokého odsunu padají na vrub rozjitřeného vědomí hrstky lidí neschopných udržet na uzdě pud hněvu a msty; u některých se uplatnila psychická úchylka, u jiných s máslem na hlavě snaha v poslední chvíli dokázat svou věrnost národu.

Benešova idea Československa jako mostu mezi Západem a Východem ztroskotala na zvratu, který zahájil éru studené války. Beneš si byl vědom toho, že naprosté podřízení buď Západu, nebo Východu samostatnost Republiky ohrožuje. Hitlerovu nenávist vůči Benešovi se snaží sudetští předáci a jejich souputníci u nás přebít argumentem o Benešově podléhnutí Stalinovi. Na Benešovu hlavu se sneslo za sedmdesát let mnoho kritiky. Nelze je všechny vypočítat. Ale jedna je mimořádně závažná – totiž Havlova kritiku odsunu Němců spojená s jeho obdivem k Richardu Weizsäckerovi. Nelze zamlčet, že on v pověstné prezidentské řeči k čtyřicátému výročí konce války odsoudil „vyhnání Němců“ jako „bezpráví“ a „křivdu“, ničeho zlého se nedopustil, jejich národní vědomí vyzvedl jako příkladné. Ostatně téměř všichni vrcholní němečtí politici od hrubiána F.J. Strauße, řezníkova syna, až po umírněnou Merkelovou, dceru pastorovu, odsun odsoudili. Není to nic menšího, než kritika mírových smluv, které ukončily válka a umožnily porobeným národům obtížnou obnovu.

Beneš viděl německou menšinu v českých zemích jako stálou hrozbu a dobře usoudil, že pouze odsun zabrání tomu, aby se Česká republika jednou opět nepodobala svému zmrzačenému pomnichovskému torzu. Marně tehdy Beneš vysvětloval, že nejde o úpravu hranic, ale o čin ohrožující samu existenci národa a strátu. Mohl by někdo po rozpadu Sovětského svazu zabránit, aby německá převaha v orgánech Evropské unie neprosadila změnu diktovanou před válkou Mnichovskou dohodou čtyř velmocí?

S pocitem odporu a hanby konstatujeme, že se sudetským Němcům podařilo v mezinárodním měřítku prosadit ideologický a politický trend, který staví jednání Čechů do špatného světla. Byla by to zahanbující seznam, kdybych měl vypočítat knihy a články zahraničních autorů, kteří, poučeni sudetoněmeckými institucemi, přebírají jejich falešné údaje o české zpozdilosti. Připomeňme aspoň kubánského exulanta Alfreda de Zayase, právníka a diplomata, a Mary Heimannovou, kteří oba na slovo věří sudetské falsifikaci českých dějin.

Nelze se dopočítat, kolikrát Posselt hovořil o odsunu jako o genocidě (Völkermord). Každoroční pouť do Pohořelic se vyzvedá jako symbol české krutosti. Říkají – smiřeme se, nikdo vás Čechy nevyhladil, nic se nestalo, ale vy jste uplatnili nepřijatelný princip kolektivní viny. Jak je to vlastně s vinou, kterou do Brna přináší Posselt jako hlavní poselství? Odpovězme otázkami. Nebylo plošné bombardování měst, nejdříve německou Luftwaffe, později spojeneckými bombardéry, očividným projevem kolektivní viny? Mýlí se Bernard Schlink, profesor historického práva, autor proslulého románu Předčítač, když tvrdí, že německý národ se za války obtížil kolektivní vinou? Jaký smysl má zjištění generála Günthera Blumentritta, který s uspokojením konstatoval, že Němci bojovali až do konce s plným nasazením, a nikdy nedošlo k masovým protestům nebo vzpourám? (O tom nasazení něco vím, protože můj bratr byl téhož dne, kdy admirál Dönitz podepasl kapitulci, těžce zraněn jedním z posledních granátů odpálených posádkou SS z Tabulového vrchu v Olomouci.) O čem to svědčí, že několika stům rodinám vojáků a důstojníků, popravených za odmítnutí rozkazu nebo dezerci, nebylo přiznáno odškodné s odůvoděním, že postižení porušili přísahu? Hovořit v případě odsunu o kolektivní vině je hrubá falzifikace již proto, že právo československého občanství dostal zpět každý, kdo se aktivně nepodílel na vyhlazovací praktice okupantů.



Je podivné, jak se záměrně odsouvá a zapomíná skutečnost, že prvním odsunem byl ten, který postihl český národ po Mnichovu. Kdo dnes připomene, že Československo ztratilo 30 % území, třetinu obyvatel (3,8 milionů) a dvě pětiny průmyslové kapacity? Kdo dnes zjistí přesné číslo uprchlíků z pohraničí? Koho dnes zajímají jejich osudy? Zažil jsem to a dobře si pamatuji ty osudové dny a měsíce, kdy se mi zřítil můj dětský svět a dodnes se pokouším ho dát dohromady-S pocitem velkého bezpráví vzpomínám, jak jsme se po třech tísnili v lavici obecné školy v Kroměříži, jak jsme dostali potupnou uprchlickou hnědou knížku jako zvláštní legitimaci či spíš cejch. Dnes už tuto předehru ke genocidě národa nikdo nepřipomíná – Ústav pověřený studiem totality zná jen tu sovětskou – pardon – ruskou. Plány na dokončení genocidy se odložily až po vítězství nad SSSR. Přežili jsme, tak nač se zbytečně trápit? Sudeťáci vidí naši situaci v příznivém světle, cožpak oni neztratili za války 200 000 mužů?

´

Když Posselt viděl, že počáteční cíle dané Mnichovskou dohodou nejsou splnitelné, vyměnil železnou rukavici za bílý šátek a dnes mává snítkou míru. Ale svými žalobami o kolektivní vině, rozuměj o völkermordu, stále ten Mnichov připomíná. Bezděčně mi to připomíná jeden výrok Karla Schnabela, člena brněnského gestapa, který tehdy prohlásil, že má jednu starost – kde sežene 8 milionů rakví. Možná, že mezi sudetskými Němci, kteří přijdou v hromadné výpravě do Brna, bude někdo z potomků tohoto nacisty nebo některých jeho přátel. Samozřejme nikdo jim nemůže a nebude nic vyčítat, vina není majetek, ta se nedědí, ale snad by měli mít pochopení pro pocity, představy a myšlenky dnešních potomků národa, který měl skončit v Schnabelových rakvích.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.