Co zbývá, než se trochu šíř ohlédnout do minulosti a položit si střízlivou otázku, zda jsme s to předat nastupující generaci naši zemi aspoň v takovém stavu, v jakém jsme ji před pětatřiceti lety převzali. Vím, vím, budete hovořit o svobodě, o technickém pokroku, o blahobytu, o přeplněných obchodech, o prodlužujícím se životě, o umělé inteligenci, o letu na Mars, ale to nevyváží rostoucí obavy z budoucnosti. Když porodnost dosahuje čísel, která znamenají vymírání; když se u dětí v nebezpečném rozsahu objevuje sklon k násilí – něco, co tu nikdy nebylo;  když se stává korupce na nejvyšších místech pravidlem; když se Ústavní soud snaží osvojit si výkonnou moc; když se NATO a Evropská unie nevídaným způsobem ozbrojují; když státy nerespektují mezinárodní právo a války se stávají normálním řešením sporů mezi státy a národy a když – promiňte, že sahám hodně nízko – nejpopulárnější ženou v Británii je pornoherečka dosáhnuvší neuvěřitelného rekordu v počtu kopulcí během 24 hodin – potom nemůžeme popřít, že se se světem a lidmi něco nedobrého stalo, něco se polámalo. Výhled i jen do nedaleké budoucnosti je zakalen a od zítřků nic dobrého nečekáme.
           

Může do této chmurné úvahy vnést naději poznání, které čerpáme z tisíciletých dějin národa? Připomeňme si jen základy naší existence – postavení ve středu Evropy, kde se stýkají dva protikladné typy společenského zrízení a bytí. Jejich odlišnost se netýká jen mocenské struktury, vyrůstá z materiálních, duchovních a kulturních  podmínek. Český národ upevňoval své postavení pouze tehdy, kde nepodlehl mocenskému tlaku ani jednoho z obou táborů. Přijetí slovanského křesťanství nevedlo k závislosti na východní bohoslužbě, která se v rámci tisícileté Byzantské říše vyvíjela odlišně. Konstantin (Cyril), filosof a teolog slovanské církve, dbal toho, aby prostor velké Moravy a Čech nebyl jednoznačně podřízen Východu. Když byla slovanská bohoslužba prokleta, glagoláši vyhnáni ze země a duchovní a světští představitelé Římské církve se po staletí snažili všemi prostředky vykořenit víru kacířů, přesto se jim nepodařilo zakázat věřícím zpívat starobylé staroslovanské písně ještě další století. V pobělohorské době nastal více než sto padesát let trvající hon na kacíře, avšak po reformách Josefa II., který zrušil monopol katolické církve, z temnot se vynořily desítky protestantských obcí v Čechách a na Moravě. Jak to bylo možné? Nesvědčí to o tom, že český národ dokáže i v spálené zemi uchovat žhavé jiskry pro budoucí vzepětí? Nevěřím, že morální ochrnutí, které je dnes patrné, se stane trvalým popelištěm. Z dlouhého sledování veřejného mínění jsem nabyl jistotu, že mezi lidmi, v nichž vidím jádro českého lidu, je daleko méně skeptiků bez přirozeného národního citu, než v privilegovaných vrstvách.
   

F. X. Šalda, kritik a básník, myslitel po výtce západní orientace, na konci svého života dospěl k závěru, že přijetí západní orientace neprošlo bez vnějšího nátlaku. Můžeme si položit otázku, zda slovanské národy nepředstavovaly v Rakousku východní typ společenství, které německá menšina držela na uzdě pomocí katolické církve, byrokracie a knuty. Kdo se dnes zajímá o rakousko–německou okupaci Balkánu v předvečer první světové války, kdy vídeňská vláda vybudovala na nepřátelském území systém werků, opevněných pevnůstek, v jejichž dostřelu se nikdo nesměl pohybovat? Kolik místních lidí stálo toto opatření život?
    

Když účastníci Pražského jara 1968 vyhlásili reformu, která nebyla poplatná žádné ze soupeřících velmocí, navázali na starou tradici národní nezávislosti. Česká cesta k demokratickému socialismu se setkala u kriticky myslících lidí na Západě i na Východě s pozitivní odezvou. Zásadní náprava se stěží může zrodit v nitru velmocí, jejichž všechny politické a hospodářské instituce jsou, navzdory volbám a střídání stran u moci, zařízeny na podporu stávajícího režimu. Má-li se něco skutečně změnit, nemůže to být partajní systém a volební příštipkaření, ale jen změna ve vědomí lidí, průlom v zaběhaném denním kolotoči, který vyhovuje jen hrstce privilegovaných, zatímco požadavky a práva naprosté většiny lidí leží ladem. Těm dole se ovšem ve dne v noci vštěpuje, že je to přirozený, shůry daný pořádek.
    

Nabízí se otázka – prosazuje se tu nějaká idea, která by dlouhodobě zatřešovala a inspirovala veřejné dění? Může to být kapitalistická demokracie nebo demokratický kapitalismus? Není již v tomto spojení utajen nepřekonatelný protimluv? Jak může být princip rozdělní moci, vyvažování zájmů všech občanů ve jménu lidských práv a spravedlnosti, uskutečňován v systému, kde panuje princip soutěže, boje jednotlivce a korporací o místo na slunci, kde se politika stává služkou kapitálu a peníze rozhodujícím faktorem života? Takovou ideou nemůže být ani náboženství, ať  jakékoli; rozdíly mezi nimi se stávají zdrojem napětí a válek. Dnes to drasticky ukazuje neřešitelná situace v Izraeli; obnažuje se tu odvěký spor judaismu, křesťanství a islámu. A je to náboženský fanatismus, na jehož vrub padá velká část  vražedných teroristických akcí.             

Masaryk, na rozdíl od Marxe nebo Freuda, se nedomníval, že si lidstvo vytvoří společenství, které by do té míry zajistilo životní podmínky člověka, a tím ho vysvobodilo z pout přírodního a sociálního předurčení, že by již nebylo třeba víry jako ochrany před vrtkavostí a nepoznatelností života. Křesťanství Masaryk vytýkal, že považuje dané životní podmínky za neměnné (dejme císaři, co je císařovo) a spásu duše klade nad nápravu životních podmínek založených na nerovnosti a moci. Masaryk byl přesvědčen, že národní vědomí podmiňuje vědomí lidství – „člověčenství nepřijde dříve než národ, člověčenství jsou jednotliví národové“. Když se někomu sepětí s mateřštinou, s domovem, se zděděnými zvyky, se způsobem života a dějinami z nějakých důvodů naruší, poškodí, ten si jen obtížně hledá své místo ve světě. Odštepenec se stává  závislým na měnících se okolnostech a v rozhodujících okamžicích se podobá korouhvičce ve větru.                                          

Miloš Zeman ve snaze z vlastenectví přece jen něco převzít, prohlásil, že češství se v běžných dobách neprojevuje a na povrch vyplouvá jen tehdy, když nastanou zlé časy, když se na obzoru objeví nepřítel. To je  velmi povrchní pojetí národa, podobající se výbuchu nadšení sportovních fanoušků, když jim naši hoši přivezou z mistrovství medaili nebo pohár. Pokud vlastenectví není zakotveno v samém bytí příslušníků národa, pokud není záležitostí stálé péče o jazyk, o kultivaci citového, racionálního a morálního vztahu k lidem téhož vědomí a téhož zakotvení v domovu a jeho dějinách, stává se jen jevem přechodné povahy, aktuálním heslem nebo praporkem.                    

Masaryk ve stopách Palackého, Kollára, Havlíčka, Nerudy podmiňoval vlastenectví morálkou: „Napřed být čestným člověkem, to je národnost.“ Odpůrci našeho obrození tuto morální stránku vlastenectví přehlíželi, nevšimli si, že u národů, zejména početnějších, toto měřítko se v nacionální hrdosti zaměřené na výboj nehraje žádnou roli. Jak snadno se takové vlastenectví zasiluje nenávistí k jinému národu! Beneš v sociologické úvaze Válka a kultura psané za první světové války trval na nutnosti oddělit politiku od kultury; ani za války nesmí nepřátelství jednoho národa k druhému vést k zášti. Jakmile válka přerůstá v kulturní válku, překračuje konkrétní rozpory, přerůstá ve válku absolutní a stává se ničím neomezeným zlem. Nepřátelství proti všemu ruskému u ukrajinských bojovníků, inspirovaných příkladem Bandery, chráněncem německých nacistů, je zcela v rozporu s jejich vzýváním západní demoracie. Kde zůstala práva národních menšin zakotvená v dokumentech po rozpadu SSSR? Nelze také zapomenout na to, že hranice dnešní Ukrajiny jsou umělé. Tak tomu bylo již v době, kdy se v Sovětském svazu ustavovala Ukrajinská svazová republika. O tom, jak se tehdy hranice národností nerespektovaly, svědčí přičlenění části Donbasu k Ukrajině. Bylo to v rozporu s tradiční definicí Donbasu jako „železném srdci Ruska“. Lenin chtěl tento zemědělský region obohatit o vyspělou průmyslovou oblast. (Dnes již jsou všechny Leninovy sochy na Ukrajině dávno zbořeny.) V každém případě platí, že státy jsou umělé útvary, často vznikající za zeleným stolem, zatímco hranice národů jsou dané přirozenou cestou.

Boj proti národnímu vědomí se vede od chvíle, kdy se národnostní rozdíly staly zátěží ekonomického, finančního a obchodního provozu.  Ekonomika v dnešním stadiu kapitalismu se zbavuje všeho, co je druhotné, závislé na měnících se okolnostech výroby a směny. Velkokapitál se kosmopolitizuje, hranice států jsou mu těsné. Již Voltaire v listech z Londýna zaznamenal, že na burze nehraje náboženství žádnou roli, nerozhoduje, jsi-li katolík, protestant nebo Žid. Ve veřejném životě je však příslušnost k té které víře významným faktorem. Peníze zbavují člověka všech individuálních zvláštností, zejména dobrých, které mu vštěpují, že ty nejvzácnější věci života nejsou na prodej.
    

Národní vědomí zastřešuje občany různého sociálního a kulturního původu. V tom je skryta možnost vzájemného vyrovnávání příkrých rozdílů a hledání jednoty založené na srozumění a vědomí příslušenost k stejnému národu. Vypjatý nacionalismus a právě tak vypjatý kolektivismus vytvářejí falešnou a často jen diktátem vyvolanou jednotu. Hitler použil kult němectví jako kouzelnou formuli zakrývající rozpor mezi majiteli továren, zbrojovek, velkostatků a dělníky nebo bezzemky. Stalin všeobecná hesla o komunistické jednotě dělníků a rolníků utopil ve velké byrokraticky řízené státní mašinerii, kterou ovládla strana jako malá privilegovaná vrstva nepodléhající veřejné kontrole. Za války Stalin rychle nahradil internacionalismus dělnických mas za nacionalismus dovolávající se národních tradic. Tak proměnil třídní válku ve Svatou vlasteneckou válku Slovanů proti Germánům – ideologie ustoupila etatismu a kmenové příslušnosti starého typu. Tento mocenský etatistický princip se dnes výrazně projevuje v Evropské unii – podpora válečného úsilí Ukrajiny má překrýt palčivé rozpory mezi jednotlivými státy a národy. Je však válka, živená nenávistí, tím nejlepším pojítkem jednoty?

Významnou složkou národního vědomí je nejen způsob, jakým si národ vybavuje minulost (u Čechů je to klíčová otázka), ale také pohled do budoucnosti. Nepočetný západoslovanský národ obklopený přesilou germánského obyvatelstva si včas uvědomil, že jeho budoucnost zaručí pouze přijetí křesťanství – jako pohané by byli předurčení k porobě a vyhubení. Slova Svatováclavského chorálu – „Svatý Václave, vévodo České země, rozpomeň se na své plémě, nedej zahynout nám ni budoucím!“ jasně vyslovují hrozící nebezpečí. Češi se po staletí bránili proti přesile a vždy  spoléhali víc na sílu ducha než na počet. Osobnosti, které stály v čele národního obrození, kladly si otázku, jak může nepočetný národ obstát v politickém, hospodářském a kulturním vlnobití moderní doby. V této souvislosti nelze nepřipomenout kritickou situaci Mnichovské smlouvy. Samo nařízené okleštění českého území zbavilo národ historického území, které mu zajišťovalo základní podmínku k existenci. Mnichované vyhověli nacionálním požadavkům malé časti německého národa, ale popřeli Čechům území, bez něhož nemohou obhájit svou samostatnost. Beneš to marně uváděl jako argument. Jeho tehdejší, pozdější i dnešní odpůrci a nepřátelé se snaží vpálit mu cejch zrádce. On se však přijetím Mnichovské smlouvy nedopustil zrády – dobře věděl, že v opačném případě by Hitler s připravenou pátou kolonou provedli plánované řešení české otázky – konečně by území Čech, Moravy a Slezska zbavili vetřelců – říkali jim trn nebo hmyz v německém těle. Západ by k pohřbívání národa trpně přihlížel –  koledovali si o to! Odsun Němců z českých zemí po válce zabránil, aby se neopakoval Mnichov v bruselské režii.

Zamýšlí se nad těmito těžkými otázkami pravicová politická reprezentace, která dala národu a republice Ústavu bez jediného připomenutí českého národa jako subjektu dějin? Oč jde vlastně našim politikům, kteří se zuby nehty drží sukně Evropské unie trpně přihlížejí, jak stát podstatnou část plodů práce svých občanů odvádí širokými kanály do ciziny? Jejich největší starostí je vyhovět mocipánům v Evropské unii a NATO. Ó, jak je to namáhavé pečovat o růst naší konkurenceschopnosti, jakou sebeobětavost vyžaduje zvýšení výdajů na zbrojení a podpora kyjevské vlády! Premiér vešel do velké brány dějin výrokem „jsme ve válce s Ruskem“ a do té branky pro služebnictvo kontrolou cen  Nutely v Německu.
    

Zamysleli jste se, pánové a dámy v koalici, která se dostala volebni chytistikou k vládním veslům, že národ vymírá, že ženy nechtějí rodit děti do příštích válek, že mužům se nechce do dobře placených mundúrů? Zamysleli jste se, že Husák jako prezident státu, který je dnes bezmála vyhozen z dějin, dokázal nebývalým způsobem zvýšit porodnost?  Není vám z toho trochu hanba? Zamysleli jste se nad tím, jaký temný závoj vrhá zvýšení výdajů na zbrojení na naší budoucnost? Můžete vy vůbec něco ovlivnit? Snad jen handrkováním o procentech a lhůtách. Vážené panstvo obou pohlaví, můžete sdílet hrdost nového sekretáře NATO pana Rutteho, kterého nedávno holandští voliči rázně vyhodili ze sedla, když se chlubil, že NATO bude mít „smrtonosnější zbraně“? Neuvědomujete si, že je to rétorika války, která povede k neodčinitelným hrůzám a zločinům? Přečetli jste si přípravu atomové války přijatou na konferenci NATO ve Vilnjusu 2023? Proč ji ve Wikipedii nepropagují? Zřejmě vám nedošlo, že naše  území se stane významným dopravním uzlem, jímž se budou na východ dopravovat robustní kvanta západních vojáků a zbraní? Smlouva se Spojenými státy, dojednaná Černochovou, tento scénář ještě doplňuje řadou zlověstných hrozeb. Věnuje tomu někdo pozornost? Neměli byste národu prozradit, že hned na začátku plánované války se staneme jedním z prvních terčů ruských atomových střel?    
    

Zatim národ vymírá přirozenou cestou, nedopusťme, aby se k tomu přidala ještě „smrtonosnější“ válka.