To není hlas levicových komentátorů, kteří se pasou na všem, co Ameriku snižuje a znehodnocuje, ale konzervativců trvajících na tom, že některé věci se „přece jen nedělají“. Tentýž pocit mám, čtu-li dnešní Newslettre, zpravodaj Institutu Václava Klause; jeho přispěvatelé již přesně rozlišují neokapitalismus (neocon) od předchozí fáze individualistického podnikatelského zřízení, které ctí (nebo by mělo ctít) tradiční právní, etické a kulturní hodnoty, píše Mojmír Grygar v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Jen stručně některé Economistovy výroky o Trumpovi:  dřív „švitoří“ než myslí; bombasticky vybuchuje; lže; účelové zamlčuje; přetvařuje se; žádný prezident nevynaložil takovou vojenskou sílu pro cíle tak nejasné. Poslední číslo má na obálce nápis Válka bez strategie. Tato poslední charakteristika přidává k pirátství venezuelského typu ještě  hazard   („dřív střílet, než myslet“  bylo doporučováno vojákům v nepřehledných afghánských bitvách).                                         

Když se  zmiňuji o věcech „které se nedělají“, vybaví se mi jedna starší zpráva týkající se Íránu. 3.ledna 2020 nařídil Trump zabít generála Kázima Sulejmáního, jednoho z nejúspěšnějších  íránských velitelů, který se vyznamenal v bojích proti Islámskému státu v Sýrii a Iráku. Američané si počkali, až se objeví na návštěvě v Bagdádu, kde nebude mít zajištěnou ochranu, a zabili ho, i s několika dalšími lidmi, bezpilotním letadlem na letišti po příjezdu ze Sýrie. To je gangsterský nebo teroristický akt. Zaznamenal jsem tehdy, že Karel Schwarzenberg tento čin neschvaloval, příčil se jeho starším představám o řádném vedení války; zaspal asi americký vývoj. (Pro úplnost připomenu, že na začátku války na Ukrajině předvídal brzký pád Putinovy vlády, rychlou demokratizaci Ruska a jeho zapojení do války proti Číně. No comment.) 

Připomenu, že Lenin na začátku politické dráhy kritizoval revoluční hnutí Národ a vůle za to, že postupují cestou individuálního teroru – tento způsob boje jeho levá frakce sociálně-demokratické strany odmítala. Podivná shoda Trumpovy bojové taktiky s ruskými atentátníky, kteří podnikali útoky na představitele státu. Byli úspěšnými rozsévači smrti, podařilo se jím zabít cara Alexandra II., ale museli riskovat – měli jen ruční bomby, žádné drony. Pokud jde o Netanjahua, ten má daleko starší inspiraci; stačí, zalistujeme-li v prvních knihách Starého zákona, abychom se poučili, že Izraelci v nesčetných válkách se neštítili jakéhokoli způsobu boje, který jim přinese vítězství. (Například v knize Soudců (2, 16-24) čteme, jak Ehúd osvobodil Izraelce z moci Moábitů tím, že zákeřně probodl jejich krále Egóna. To je přímo námět na film.)

Při probírání    různých aspektů amerického útoku na Írán, zcela postrádám dvě závažné roviny tohoto tématu. Jednak pohled na  americko-iránské vztahy v posledním půlstoletí, jednak chápání složité problematiky  kultury.  

Hned na začátku připomenu podstatný rys íránského společenského povědomí či mentality – způsob, jak Íránci, nezávisle na tom, jak široká je mozaika obyvatel této rozlohou 17. největší země na zeměkouli, vnímají čas a dějiny.  Zatímco obyvatelé Spojených států žijí ze dne na den nebo od voleb k volbám, pevně zahleděni na dnešek a na úspěch své činnosti, naproti tomu potomci bývalé Perské říše mají blíž k nadčasovému pohledu na život a svět. 

Důležitou roli tu hraje islám, tak či onak navazující na starověká náboženství, jež život nazírají z pozice boje dobra se zlem. Společenské vědomí podporuje  paměť,  která uchovává klíčové historické události nepodléhající přechodné osobní zkušenosti. Íránci nemohou zapomenout úskočnou americkou politiku v letech 1980-1988, kdy Spojené státy podporovaly iráckého diktátora Sddáma Husajna v boji proti Iránu. Z jejich hlediska bylo tehdy účelné podpořit spor mezi sunnitskou a šíitskou větví islámu, Nešlo jim samozřejmě o dobro a zlo, ale o velký válečný kšeft spojený s oslabením Íránu, země vlastnící čtvrtinu světových zásob ropy. Důležitým strategickým tahem bylo, že sami Američané se přímo nezapojili do války s Íránem. V této hře ďábelskou roli sehrál viceprezident Rumsfeld, který se o pět let později prosazoval válku Spojených států proti  Iráku. (Když se o něm zmiňuji, nemohu si odpustit jeden jeho utajený kšeft: byl to on, kdo prostřednictvím švýcarské firmy prodal severokorejskému diktátorovi Kim Ir-senovi tajemství výroby atomové  bomby.)

    

Obyvatelé Íránu nemohou zapomenout na proradnost amerických politiků, kteří se několik let po irácko-íránské válce jako na obrtlíku obrátili proti Iráku. Zřejmě se jim a především Izraelcům zajídalo Husajnovo zvýšené seběvědomí. Rozpoutali proti němu válku a použili přitom dokonce lživou záminkou, že Irák vlastní zbraň hromadného ničení. Co si o tomto americkém veletoči mysleli obyvatelé Íránu, není třeba rozvádět. Ještě po letech se mi připomínají spontánní každoroční smuteční pochody desetitisíců Íránčanů k iráckým hranicím, aby uctili památku milionu vojáků-mučedníků.  

Síla nepotřebuje moudrost, stačí ji vychytralost, obcházení zákonů, moment překvapení. Proč Američané provedli vojenský útok během nedokončeného vyjednávání s Íránci? Zastánci silové politiky se vyznačují tím, že jako pragmatici řeší  důsledky, ne však  příčiny   problémů. Výsledkem jejich akcí bývá proto prohra v dlouhodobých válkách; po letech zjišťují, že jim několikanásobná převaha ve zbraních není k ničemu – ve Vietnamu a Afghánistánu narazili na síly, proti kterým neměli žádné bojové prostředky. 

K této strategické chybě se pojí neuvážená podpora spojenců, které si vybrali, aby  bojovali za ně. Vychovávají je ke svým účelům, aniž si uvědomují, že si tím bezděčně vytvářejí opoziční síly, které jim jednou přerostou přes hlavu. Tak dopadla podpora islámských mudžahedýnů, které začali  Američané ještě za prezidenta Cartera tajně nasazovat proti sovětské přítomnosti v Afghánistánu. Kdo si dnes vzpomene, že mezi zverbovanými bojovníky proti vládě v Kábulu byl horlivý vyznavač koránu bin Ládin? A kdo z amerických prezidentů a stratégů přizná, že Talibán, a ještě horší odrůda Islámský stát, jsou katastrofálními plody amerického způsobu války.

K tomu přistupuje také neschopnost pochopit staré přísloví – jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá. Čím

    

Dostáváme se k otázce, kterou si západní dobyvatelé vzdálených východních zemích nikdy neuvědomovali. Psal o tom Bertrand Russell po první světové válce v knize  o Číně, Zabýval se v ní mimořádně hanebnou válkou, kterou se evropské státy na začátku dvacátého století pokoušely ovládnout Čínu.  Russell, matematik, filosof a analytik společenských procesů kladl důraz na to, že srážka dvou civilizací nemá pouze vojenský a politický, ale také  kulturní  aspekt, který se týká duchovní základny dobývané země. Zde nerozhoduje vojenská síla, technika ani společenská a vládní struktura, nýbrž nesnadno postižitelné síly, které útočník pocházející z jiné civilizační sféry není s to racionálně a tím méně citově pochopit, vyložit a zhodnotit. Nevytvořily se již ve staré Číně v oblasti filosofie, náboženství, vědy a umění objevy a síly, které byly evropským národům, krvácejícím po staletí v náboženských válkách, zcela cizí? V Číně vznikl jiný vztah jednotlivce k celku, jiné rodinné a generační vazby, jiná představa o naplnění života. Proto, kdo chce obyvatelům vzdálených zemí vtisknout cizí společenské normy a formy, označované jako nadřazené, nemůže uspět, síla zbraní tu selhává.        

    

Dnešní snaha Ameriky podřídit si Írán,  vtisknout mu svůj nadřazený politický systém, je předem odsouzena k nezdaru. Lidem nespokojeným s diktaturou militantního islámu nemůže Amerika, a tím méně Izrael, nabídnout vhodnější formu vlády. Americký kongres již v roce 2015 přijal usnesení o Íránu, označované zkratkou JCPOA, jehož umírněný tón Trump bez souhlasu parlamentu zostřil. Nedochází mu, že pro 80 milionů velmi rozrůzněného obyvatelstva  je americký životní styl cizí. Je pochopitelné, že podmanění ženy diktované koránem je pro ženy, zejména vzdělané, těžko snesitelné, ale na druhé straně jsou jim názory, které v Americe šíří extrémní feministky, aktivisté  prosazující utopickou rovnost, začlenění a diverzitu spolu s pohlavní svobodou a volbou, zcela nepřijatelné.

    

Máme-li odpovědět na klíčovou otázku o úloze násilí v íránské a americké společnosti, nebudeme v případě Ameriky na rozpacích,  nikdo - ani sami obdivovatelé Ameriky - nepopírá, že jde o společnost, v níž je násilí různého typu privatizováno, přítomno jako doprovod, basso contino, každodenního života. Střílí se na ulicích, školách, stadionech, v sinagogách, na tribunách.  Další egyptskou ranou Spojených států je narkomanie, kterou je prolezlá populace od nejvyšších špiček až po nespočítatelnou vrstvu chudiny a bezdomovců. Bohatí lidé odcházejí nadobro do bezpečnějších evropských zemí. Nůžky sociální nerovnosti se stále rozevírají, nasazení umělé inteligence tento trend zostřuje, Hrozí válka výrobců umělé inteligence. média masové zábavy chrlí filmy, hry, muzikály, komiksy, romány, v nichž je násilí,  kriminalita, hrůza, cynismus, otrlost hlavním tématem. Je-li masová kultura zrcadlem společnosti, potom její výpověď nahání hrůzu, protože zobrazování negativních rysů vytváří circulus vitiosus, bludný kruh, kde zobrazování negace se stává současně její podporou.

     

Závěrem doporučuji četbu Nespálené knihy Pavly Jezdinské, spolužačky Mileny Jesenské, novinářky a překladatelky, která ve dvacátých letech strávila několik let v Persii,kde její muž, ekonom, pomáhal zakládat státní banku. Osobní prožitek země, jejíž obyvatelé se dívají na Evropany spatra, nerozumějí jejich neklidu, spěchu, vrtkavosti, nadřazenosti, sebestřednosti, sobectví, má snad právě dnes velkou vypovídací hodnotu.