Monroeova doktrína patří mezi nejvýznamnější a nejdéle působící koncepty americké zahraniční politiky. Byla vyhlášena 2. prosince 1823 prezidentem Jamesem Monroem ve výročním poselství Kongresu v době, kdy se Spojené státy teprve formovaly jako samostatný aktér na mezinárodní scéně. Její základní sdělení bylo jednoduché, ale geopoliticky mimořádně ambiciózní. Americký kontinent již neměl být prostorem pro další evropskou kolonizaci a jakýkoli pokus evropských mocností zasahovat do záležitostí států Severní a Jižní Ameriky měl být považován za nepřátelský akt vůči Spojeným státům. Současně se Washington zavázal, že se nebude vměšovat do vnitřních záležitostí Evropy ani do správy existujících evropských kolonií.

Toto vymezení mělo na první pohled obranný charakter, ve skutečnosti však položilo základ nové představy americké role ve světě. Spojené státy se tímto prohlášením symbolicky postavily do role garanta pořádku na západní polokouli, přestože v dané chvíli ještě nedisponovaly vojenskými prostředky, které by takovou roli dokázaly samostatně vynutit. Monroeova doktrína proto zpočátku nepředstavovala bezprostřední hrozbu, ale dlouhodobý politický signál, jenž měl vymezit ambice USA do budoucna.

Vznik doktríny bezprostředně souvisel s rozpadem španělské a portugalské koloniální moci v Latinské Americe. Na počátku 19. století se většina tamních kolonií osamostatnila a Washington sledoval tento proces s kombinací obav a příležitostí. Spojené státy se obávaly, že by se evropské monarchie mohly pokusit znovu ovládnout ztracená území nebo posílit svůj vliv v regionu. Zároveň však viděly v Latinské Americe prostor pro budoucí obchodní expanzi a politické uplatnění. Monroeova doktrína měla zabránit návratu koloniálního systému a vytvořit prostředí, v němž by Spojené státy postupně posílily své postavení.

Praktický význam doktríny byl v prvních desetiletích nepřímo posílen postojem Velké Británie. Londýn měl zájem na volném obchodu s nově vzniklými státy Latinské Ameriky a jeho silné námořnictvo fakticky odrazovalo jiné evropské mocnosti od zásahů v regionu. Spojené státy tak mohly vystupovat jako ideový garant americké nezávislosti, aniž by samy musely nést plnou vojenskou odpovědnost. Právě tato kombinace politického prohlášení a britské moci umožnila Monroeově doktríně přežít a postupně zakořenit v americkém strategickém myšlení.

V průběhu 19. století se výklad doktríny postupně rozšiřoval spolu s růstem hospodářské, politické a vojenské síly Spojených států. Původní obranná zásada se proměňovala v aktivnější pojetí americké role v regionu. Západní polokoule přestávala být pouze prostorem, který je třeba chránit před evropskými zásahy, a stávala se sférou, v níž Spojené státy stále otevřeněji prosazovaly vlastní zájmy. Monroeova doktrína se tím proměnila v ideologický rámec, který legitimizoval americkou dominanci v regionu.

Zásadní obrat přinesl začátek 20. století a zejména Rooseveltův dodatek k Monroeově doktríně z roku 1904. Ten rozšířil původní princip nevměšování o právo Spojených států zasahovat v latinskoamerických zemích v případě, že podle jejich hodnocení selhávaly ve správě veřejných financí, bezpečnosti nebo politického pořádku. Tento krok znamenal přechod od obranného pojetí k otevřenému intervencionismu a stal se právním i ideologickým ospravedlněním řady amerických zásahů v regionu.

Ve 20. století se Monroeova doktrína stala jedním z pilířů americké velmocenské politiky. Byla využívána k legitimizaci vojenské i politické přítomnosti Spojených států v Karibiku, Střední Americe a Jižní Americe a přetrvala napříč různými administrativami. Přestože se konkrétní interpretace lišily, základní myšlenka zůstávala stejná. Západní polokoule je prostorem zásadního amerického zájmu a jiné velmoci zde nemají mít rozhodující vliv.

V období studené války a pozdější globalizace se praktická role Monroeovy doktríny částečně rozostřila. Spojené státy se soustředily na soupeření se Sovětským svazem, později na budování globálního řádu, a Latinská Amerika byla často vnímána jako region druhořadého významu. Tento pohled se však začal měnit s rostoucí ekonomickou, technologickou a politickou přítomností Číny a s návratem Ruska jako aktivního hráče v západní polokouli.

Současný návrat k logice Monroeovy doktríny proto není pouhou historickou reminiscencí, ale reakcí na nové rozložení sil. Investice Číny do infrastruktury, energetiky a strategických surovin v Latinské Americe, stejně jako ruské pokusy o vojenské a politické ukotvení v regionu, jsou ve Washingtonu vnímány jako ohrožení dlouhodobé americké pozice. Obnovený důraz na doktrínu slouží k vymezení nových červených linií a k posílení kontroly nad bezprostředním strategickým okolím Spojených států.

Psali jsme: Zelenskij předává plán USA. Šik mluví o největší absurditě roku

V tomto moderním pojetí se Monroeova doktrína znovu stává nástrojem obnovení americké moci. Nejde již o obranu proti evropskému kolonialismu, ale o regulaci vlivu v multipolárním světě a o udržení stability v prostoru, který Spojené státy považují za klíčový pro svou bezpečnost a prosperitu. Doktrína tímto způsobem zapadá do širšího návratu geopolitického realismu, v němž mají regionální sféry vlivu opět zásadní význam.

Význam Monroeovy doktríny nespočívá pouze v její historické roli, ale především v myšlenkovém rámci, který americké politice vtiskla. Ukazuje, že schopnost ovládat a stabilizovat nejbližší okolí je základním předpokladem globální síly. I po dvou stech letech tak Monroeova doktrína zůstává jedním z klíčových symbolů amerického geopolitického uvažování a v novém strategickém kontextu znovu slouží jako opora snah o obnovení americké moci.

(Kovář, prvnizpravy.cz, foto: zai)