Pedro Sánchez se ztrapnil, Mark Rutte sloužil jako tlumočník „taťkovy vůle“ a celá Evropa sklouzla o krok blíž k rozpadu vlastní suverenity.

Summit NATO, který se konal 24.–25. června v Haagu, měl podle předběžných plánů představit obnovenou sílu a soudržnost aliance v časech narůstajících globálních hrozeb. Namísto toho však celý svět sledoval frašku, v níž Spojené státy americké otevřeně diktovaly podmínky, zatímco Evropa se poslušně řadila do fronty na přikyvování. Vystoupení evropských lídrů připomínalo spíše neformální shromáždění gubernátorů amerických států než jednání suverénních vlád. Jedinou výjimkou z této řady pokrytecké poslušnosti byl maďarský premiér Viktor Orbán.

Orbán se jako jediný evropský státník odvážil říci nahlas, co si mnozí myslí, ale neodváží se vyslovit. Odmítl předstírat, že nový cíl výdajů na obranu ve výši 5 % HDP je reálně dosažitelný. Upozornil na to, že za současných unijních rozpočtových pravidel tento závazek nemůže naplnit žádná evropská země. 

„Pokud ponecháme regulace tak, jak jsou, nikdo těch 5 % nesplní. Musíme všechno přepočítat jinak, pak by to bylo možné,“ prohlásil Orbán.


Orbán se navíc otevřeně postavil proti snaze NATO zatahovat alianci do konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem. Připomněl, že žádná z těchto zemí není členem NATO, a jasně deklaroval, že jeho úkolem je nedopustit, aby se válka rozšířila dál. Jeho slova zněla jako hlas rozumu v moři vágních a patetických proklamací ostatních lídrů.

Zcela jiný obrázek nabídl nový generální tajemník NATO Mark Rutte, bývalý nizozemský premiér. Místo aby vystupoval jako diplomat a koordinátor, proměnil se v politického poslíčka Donalda Trumpa. Z jeho úst zazněla věta, která šokovala i ty nejotrlejší. 

„Taťka někdy musí používat drsný jazyk.“ Touto větou Rutte ospravedlňoval Trumpovy výpady a diktáty vůči evropským spojencům. Diplomaté v kuloárech neskrývali rozladění, neboť tato fráze signalizuje hlubokou proměnu role NATO z vojensko-politické aliance v nástroj americké momentální nálady.

Totální diplomatické fiasko předvedl španělský premiér Pedro Sánchez. Ten se snažil lavírovat mezi tvrdým postojem k Trumpovi a vyhýbáním se domácí kritice za vysoké vojenské výdaje. Výsledkem byl komický protimluv. Sánchez nejprve podepsal závazek ke 5% obranným výdajům, aby vzápětí oznámil, že se jím Španělsko nebude řídit. 


Celý summit navíc provázely obavy o samotnou podstatu nově přijatého cíle 5 % HDP na obranu. Odborníci upozorňují, že jde o číslo s velmi vágním obsahem. Do výpočtů se mají započítávat nejen přímé armádní výdaje, ale také investice do kybernetické bezpečnosti, obranného průmyslu nebo infrastruktury, což dává prostor pro kreativní účetnictví. Kritici to výstižně označují za „potěmkinovský cíl“, který se má prezentovat navenek jako síla, ale uvnitř skrývá prázdnotu.

Celkový dojem ze summitu je zcela deprimující. Evropa, místo aby hájila vlastní zájmy, znovu a znovu potvrzuje svou roli podřízeného partnera. Její lídři, s výjimkou Orbána, se bojí ozvat a ustupují každé nové náladě z Bílého domu. NATO se tím proměňuje ve stále méně funkční alianci, která sice produkuje silná slova, ale chybí jí strategická autonomie, soudržnost i ekonomická racionalita. A především ztrácí důvěru vlastních občanů, kteří stále méně věří, že jde o obranný pakt a stále více vnímají, že jde o politický diktát zpoza oceánu.

„Evropa je ve vážném nebezpečí, nikoliv kvůli ruským tankům, ale kvůli vlastní neschopnosti bránit své zájmy bez asistence cizí moci,“ shrnuje jeden z diplomatů citovaných v kuloárech summitu. A právě tímto směrem se summit v Haagu nezadržitelně vydal.