Africký kontinent se v roce 2025 znovu ocitá pod tíhou ozbrojených konfliktů, které se výrazně liší svou povahou, dynamikou i příčinami. V mediálních i politických debatách o válkách v Africe se obvykle objevují vysvětlení založená na koloniálním dědictví, zásazích vnějších mocností nebo šíření transnacionálního džihádismu. Tato vysvětlení zachycují dílčí aspekty reality, ale sama o sobě nestačí k pochopení pestrosti a dlouhodobé setrvalosti válek napříč Sahelem, Súdánem, Demokratickou republikou Kongo, Somálskem, Etiopií či Nigérií. Každý z těchto konfliktů má odlišnou strukturu aktérů i vlastní vývojovou trajektorii a teprve kombinace více faktorů umožňuje porozumět jejich skutečné podstatě. Komplexní pohled ukazuje, že koloniální dědictví hraje roli, avšak zároveň se prolíná s postkoloniálními modely vládnutí, demografickými tlaky, politickou soutěží elit, ekonomickými motivacemi i vnějšími šoky mezinárodního systému.

Koloniální nadvláda bezpochyby formovala politickou geografii Afriky, institucionální rámce i způsoby ekonomické extrakce, avšak nepředurčila vývoj jednotlivých zemí jednotným způsobem. Ilustrativním příkladem je Zimbabwe, které po získání nezávislosti zdědilo relativně funkční instituce, produktivní zemědělství a vzdělané elity, přesto se postupně propadlo do hluboké politické a hospodářské krize. Tento kolaps byl spíše důsledkem rozhodnutí domácích politických elit než přímým pokračováním koloniální minulosti.

Podobnou logiku lze pozorovat i v případě genocidy ve Rwandě, kde koloniální správa sice zpevnila etnické kategorie a zakořenila historické křivdy, avšak samotná genocida byla výsledkem vědomého politického projektu realizovaného za podmínek války, režimní nejistoty a mezinárodní nečinnosti. Koloniální minulost poskytla rámec identity, ale postkoloniální elity ji přetavily v nástroj masového násilí. Na opačném konci spektra stojí Somálsko, jehož kolaps po roce 1991 nelze vysvětlit primárně koloniálním dědictvím. Rozhodující roli zde sehrála kombinace klanových struktur, militarizace během studené války, opakovaných such a náhlého odlivu vnější podpory, která dříve udržovala represivní státní aparát. Vznikl tak prostor pro formování neformálních a paralelních struktur moci mimo rámec centrálního státu.

Současné konflikty v Africe vykazují široké spektrum typů a logik. V některých zemích dominuje fragmentace státní moci a soupeření ozbrojených elit o kontrolu nad zdroji, což je patrné například v Libyi, Středoafrické republice nebo Súdánu, kde násilí funguje jako nástroj vyjednávání v prostředí rozdělené suverenity.

V jiných regionech, zejména v Sahelu a severním Mosambiku, vystupují islamistické skupiny především jako aktéři využívající dlouhodobé marginalizace venkovských oblastí, predátorského chování bezpečnostních složek a absence důvěryhodné státní správy. Východní Demokratická republika Kongo představuje extrémní případ dlouhotrvající válečné ekonomiky, v níž se konflikt sám stal formou politické a ekonomické organizace a ozbrojené skupiny fungují jako extraktivní aktéři napojení na regionální i globální trhy. V Etiopii a Nigérii se naopak jedná o krizi legitimity státu, kdy se o moc a přístup ke zdrojům přou etnické, regionální či náboženské bloky, aniž by samotná existence státu byla zásadně ohrožena.

Zcela specifickou kategorií je pak téměř úplná náhrada státu v Somálsku, kde po zhroucení centrální autority vznikly alternativní formy správy založené na klanových vazbách, obchodu a donucovací moci.

Tuto rozmanitost konfliktů potvrzují i akademické analýzy, které poukazují na to, že africké války nelze redukovat na jediný spouštěcí mechanismus. Výzkumy zdůrazňují propojení vnitrostátních a mezinárodních faktorů a ukazují, že účinná řešení musí vycházet z detailního pochopení místních politických ekonomik a posilování legitimní správy věcí veřejných.

Humanitární dopady těchto konfliktů jsou devastující nejen kvůli přímému násilí, ale především v důsledku sekundárních efektů, mezi něž patří masové vysídlování obyvatelstva, kolaps základních služeb, hladomory, epidemie a rozpad sociálních vazeb. Statistiky dlouhodobě ukazují, že většina obětí v subsaharské Africe neumírá přímo v bojích, nýbrž v důsledku rozkladu základních životních podmínek, který války vyvolávají.

Psali jsme: Záruky typu článku 5 pro Ukrajinu mohou rozpoutat světovou válku

Opakujícím se problémem zahraniční politiky, zejména Spojených států, je tendence redukovat africké konflikty na jednoduchá vysvětlení, například boj proti terorismu nebo etnické nepřátelství. Takový přístup často vede k intervencím, které ignorují složité místní politické ekonomie a ve výsledku stabilitu spíše podkopávají. Tento vzorec se dlouhodobě projevil například v Somálsku, kde se vojenské operace prolínaly s humanitární pomocí bez hlubšího porozumění místním strukturám moci. Kritici opakovaně upozorňují, že skutečná stabilizace vyžaduje posilování legitimity lokálních autorit, podmínění bezpečnostní pomoci ochranou civilistů a realistické zohlednění regionálních vazeb a materiálních toků.

Celkový obraz ukazuje, že konflikty v Africe jsou produktem složitých a vzájemně propojených procesů, které nelze pochopit ani řešit prostřednictvím zjednodušených narativů. Právě tyto zkratky vedou k politickým omylům a k intervencím, jež nedokážou přispět k dlouhodobé stabilizaci. Na hlubší porozumění současným africkým válkám upozorňuje např. podrobná analýza publikovaná na platformě Naked Capitalism.

Závěrem lze konstatovat, že pouze důkladná, historicky ukotvená a lokálně citlivá analýza může nabídnout realistické přístupy k řešení afrických konfliktů. Odmítání komplexity a spoléhání na jednoduchá vysvětlení sice poskytuje politicky pohodlné odpovědi, ale ve skutečnosti jen zaručuje další nepochopení a opakování stejných chyb.

(Kyncl, Naked Capitalism, foto: zai)