María Corina Machado vstoupila do Bílého domu s mimořádně silným symbolem a odešla s prázdnýma rukama. Nobelova cena míru, která měla být výrazem boje za demokracii ve Venezuele, se v této epizodě proměnila v politický artefakt bez reálné váhy. Gesto, které mělo otevřít dveře k americké podpoře, se rozplynulo v sérii fotografií, veřejných pochval a zdvořilostních frází, aniž by přineslo jediný konkrétní výsledek pro její politickou budoucnost.


Machado přitom nepřijela žádat o drobné. Odevzdala nejvyšší symbol mezinárodního uznání s očekáváním politické opory v rozhodující chvíli. Výsledkem však nebyl příslib podpory, ale potvrzení toho, že Washington mezitím vsadil na jinou postavu, Delcy Rodriguez, kterou považuje za stabilní a pragmatickou volbu. To je tvrdý kontrast k rétorice o demokracii, lidských právech a svobodných volbách, kterou americká administrativa v minulosti vůči Venezuele používala.


Tato epizoda tak nepůsobí jako triumf opoziční političky, ale jako varovný obraz cynické reality mezinárodní politiky. Nobelova cena zde nefungovala jako páka, nýbrž jako rekvizita. A Machado, přes veškerou emotivní rétoriku o odpovědnosti vůči venezuelskému lidu, zůstala po setkání v téže nejistotě jako před ním. Jediným hmatatelným výsledkem byla skutečnost, že Spojené státy jí znovu a veřejně sdělily, že s ní do budoucna nepočítají.