Politika

Velikost textu:

O jaký hospodářský model usilujeme?

<< OTÁZKA TÝDNE >> Jak bylo jisté už před loňskými volbami, to nejlepší, co jsme mohli očekávat, bylo otevření dalšího kola studené občanské války., píše Petr Hampl v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Petr Hampl, nezávislý sociolog

6. února 2026 - 02:20

A to jsme také dostali. Není to situace optimální, ale je to situace dramaticky lepší, než v jaké byla země totálně ovládaná liberální oligarchií.

Co se týče jednotlivých konkrétních kroků, zatím není Babišově vládě co vyčítat. Snad dojde k pozitivním změnám v energetice, v sociální politice, ve školství i jinde. Něco se podaří prosadit a něco se prosadit nepodaří.

Jak úspěšné ty zápasy budou to závisí na tom,

a) Jestli se Andreji Babišovi skutečně podaří uchopit moc. Připomínám, že během minulé čtyřleté vlády se mu to nepodařilo, a to ani s podporou tehdejšího prezidenta Zemana.

b) K jakému mocenskému modelu se Česká republika posune. Jestli budou větší část moci držet ti, v jejichž zájmu bude rozvoj naší země nebo naopak ti, jejichž strategií je vydělat na likvidaci toho, co tu ještě zbývá.

Rozvržení moci v zemi je ovšem závislé na zvoleném ekonomickém modelu a obávám se, že tady nemá Babišova vláda nejmenší představu, o co by vlastně měla usilovat. To nám ještě komplikuje fakt, že ekonomičtí experti Motoristů i SPD mají shodné národohospodářské názory – zároveň shodné jako Fialova vláda. Můžeme tedy očekávat, že budou podporovat opatření nahrávající dominanci nadnárodních hráčů.

Pokud vám takové tvrzení připadá přehnané, zkuste se podívat na následující otázky:

Mají být některé položky vyráběny v České republice, i kdyby trhy říkaly, že je výhodnější je dovážet?

Má vláda podporovat určité typy vzdělání, i kdyby po nich momentálně nebyla poptávka?

Mají o rozdělení trhů mezi místní a zahraniční firmy rozhodovat volnotržní síly nebo vládní rozhodnutí?

Jak by zněly odpovědi expertů obou zmíněných stran a jak by zněly odpovědi Viktora Orbána?

Největší riziko spočívá tom, že výsledná podoba bude ponechána trhu. To znamená, že o ní rozhodne pár manažerů nadnárodních investičních fondů podle své momentální nálady.

Nicméně připusťme na chvíli optimističtější variantu, že se Babišova vláda nebo její nástupci opravdu pokusí cíleně vtisknout národnímu hospodářství určitou podobu – podobně, jako tu udělaly poválečné západoevropské režimy. V takovém případě se rýsuje otázka, jaké rysy by národní hospodářství mělo mít.

Prvnizpravy.cz - Hampl: Jak je to ve skutečnosti s pravomocemi prezidenta a dalších

Můj již mnohokrát zmíněný mladý matematik, který je mi inteligentním společníkem pro velmi plodné e-mailové debaty v této souvislosti položil dvě otázky:

Za prvé. Existuje vztah extrémní konkurencí a globalistickým progresivismem? Je tomu tak, že pokud budou sociální rozdíly příliš velké a životy nižších vrstev příliš nesnesitelné, bude to automaticky podporovat globalistický progresivismus?

Za druhé. Vyplatí se nastavit hospodářský systém jako ohleduplnější a s menšími nerovnostmi z politických důvodů (nechceme tím podporovat globalistický progresivismus), i kdyby to mělo za následek snížení hospodářské výkonnosti?

Pojďme k první otázce. Na první pohled by se mohlo zdát, že je tomu naopak, protože progresivističtí aktivisté neustále mluví o rovnosti a zmínění experti Motoristů a SPD zase spojují progresivismus se „socialismem.“

Skutečností nicméně zůstává, že nevíme o žádném historickém příkladu, kdy by progresivismus a politická korektnost existovaly v prostředí socialismu nebo v prostředí velmi nízkých nerovností. Prosadily se vždy ve společnostech s obrovskými sociálními rozdíly a s dominantní rolí finančního sektoru. Konec konců, ve Velké Británii, USA, Německu, Francii i jinde je pořadí následující:

Bláznivé progresivistické ideologie existují pouze v izolovaném univerzitním či intelektuálském prostředí

Proběhne neoliberální reforma zahrnující deregulaci finančních trhů a privatizaci státního majetku korporacím (ke slibovanému zmírnění byrokracie pro obyčejné lidi nebo privatizaci malým živnostníkům nakonec nikdy nedošlo)

Teprve poté se progresivistické ideologie prosadí jako celospolečensky vládnoucí ideologie.

Což je logické. V nacionalistických režimech si lidé chrání své obyčejné každodenní životy, své rodiny, své domky atd. V liberálních režimech není co chránit. Režimy jsou založeny na neustálé hysterii, neustálém vybičovávání emocí stoupenců a obrovské iracionalitě. To je děsivě destruktivní pro národy jako celky, ale velmi výhodné pro chování moci. Vlastně opakování orientálních despocií, ale chybí v tom despota. Takové režimy potřebují prostředí s obrovskou mírou nejistoty.

Chtělo by se tedy preferovat režim s nízkými nerovnostmi, a třeba i nízkou mírou hospodářského růstu. Jenže narážíme na problém stability. Společenské systémy s obrovskými nerovnostmi jsou většinou velmi stabilní – tak dlouho, dokud nevzniknou vážné spory uvnitř vládnoucí elity. Rovnostářské společnosti naopak narážejí na to, že nadprůměrně vzdělaní či schopní lidé mají pocity nevyužité příležitosti. Mají pocit, že pokud by společnost posunula směrem ke kastovnímu systému, oni budou ti nahoře. Často je to jen iluze, ale to stačí k tomu, aby přestali stávající režim podporovat.

To je problém, který zničil socialistické režimy (mnohem víc než absence atraktivního spotřebního zboží) do značné míry i poválečný západoevropský stát blahobytu a dnes na něj naráží v Maďarsku.

Co těm lidem dát, aby si režim udržel jejich loajalitu? Teoreticky by to měly být záležitosti typu práce, která člověk baví a naplňuje a celková atmosféra, kdy prestiž znamená víc než majetek. Jenže v praxi to zatím nikdo nedokázal.

A co hůř, nemáme analýzy, co vlastně mělo být jinak. Kromě obecných frází, že ty režimy neodpovídaly lidské přirozenosti, aniž by ta lidská přirozenost byla nějak definována.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)