Obezita dnes není otázkou životního stylu, estetiky ani osobní disciplíny. Stala se problémem státu. Problémem bezpečnosti, ekonomiky, obranyschopnosti, demografické stability i dlouhodobé udržitelnosti společnosti. Nejde o to, kolik kdo váží, ale o to, co tento trend znamená pro fungování země jako celku.

Stát, jehož populace je dlouhodobě nemocná, fyzicky oslabená a závislá na zdravotních a sociálních systémech, ztrácí schopnost být odolný. Ztrácí schopnost reagovat na krize. Ztrácí schopnost bránit se vnější i vnitřní destabilizaci. Ztrácí ekonomickou výkonnost, produktivitu práce i lidský kapitál. Obezita se v tomto kontextu stává strukturální slabinou státu, nikoli zdravotním tématem.

Dopady nejsou abstraktní. Rostoucí náklady na zdravotnictví, přetížené nemocnice, chronická nemocnost v produktivním věku, nižší pracovní výkonnost, vyšší závislost na sociálních systémech, zhoršující se demografická struktura, zmenšující se náborová základna pro armádu a bezpečnostní složky, klesající fyzická připravenost populace, rostoucí dlouhodobá zátěž veřejných rozpočtů. To vše není teorie. To je realita, která se postupně propisuje do fungování státu.


Tento efekt má zásadní význam pro budoucnost celé společnosti. Nejde jen o zdravotní problém jednotlivců, ale o dlouhodobé oslabování reprodukční schopnosti populace, což má přímé dopady na stárnutí společnosti, udržitelnost důchodového systému, pracovní trh, sociální soudržnost i stabilitu veřejných financí. Obezita se tak propojuje s demografickou krizí a vytváří kombinované riziko, které má dlouhodobý civilizační rozměr.

Obezita přestává být otázkou zdravotnictví a stává se otázkou národní stability. Otázkou obranyschopnosti. Otázkou budoucí konkurenceschopnosti země. Otázkou strategické odolnosti společnosti.

Problém není v jednotlivcích. Problém je v systému. V prostředí, které stát sám vytváří. Ve školství, které nevytváří přirozený vztah k pohybu a zdraví. V trhu, který ekonomicky zvýhodňuje nezdravé produkty. V regulacích, které chrání ekonomické zájmy místo veřejného zdraví. Ve zdravotnictví, které léčí důsledky, ale nemění příčiny. V politice, která řeší problémy zpětně, místo aby jim předcházela.

Stát dnes produkuje prostředí, které generuje nemoc, a zároveň se tváří, že odpovědnost leží na jednotlivci. To není řízení společnosti. To je přenášení odpovědnosti.

Pokud má mít Česká republika budoucnost jako stabilní, bezpečný a odolný stát, musí se na obezitu přestat dívat jako na zdravotní téma a začít ji vnímat jako strategickou hrozbu. Stejně jako energetickou bezpečnost, potravinovou bezpečnost, kybernetickou bezpečnost nebo demografickou stabilitu.

Stát potřebuje vizi, jak chránit vlastní populaci. Ne represivní, ne moralizující, ale systémovou. Vizi, která vychází z pochopení, že zdraví obyvatelstva a reprodukční schopnost společnosti jsou součástí národní bezpečnosti.


Bez této vize bude stát dál vyrábět slabost. Bude produkovat zdravotní závislost, ekonomickou zátěž, bezpečnostní zranitelnost i demografický úpadek. Bude vytvářet generace, které budou systémem více zatěžovat, než jej budou schopny nést.

Obezita není jen nemoc. Je signál. Signál, že systém nefunguje. Že prostředí, které stát vytváří, není zdravé, není stabilní a není dlouhodobě udržitelné.

Otázka tedy nestojí, jak motivovat lidi. Otázka stojí, jak změnit stát. Jak změnit systém, aby přestal produkovat slabost a začal budovat odolnost. Jak vytvořit prostředí, které podporuje zdravou, stabilní a reprodukčně silnou populaci jako základ bezpečné společnosti.

Bez této změny nebude žádná prevence. Nebude žádná obranyschopnost. Nebude žádná dlouhodobá stabilita. Budou jen rostoucí náklady, rostoucí závislost a rostoucí slabost.

Budoucnost státu se totiž neodvíjí jen od armády, ekonomiky nebo technologií. Odvíjí se od stavu jeho lidí. A stát, který nedokáže chránit zdraví a reprodukční schopnost své populace, nedokáže dlouhodobě chránit ani sám sebe.