Výzvy opozičních politiků, kteří žádají premiéra Andreje Babiše, aby zastavil přípravu novely zavádějící registr subjektů se zahraničními vazbami, doprovází ostrá a místy až hysterická rétorika. Bývalý ministr vnitra a šéf hnutí STAN Vít Rakušan dokonce na síti X označil připravovaný návrh za „ruský zákon“ a tvrdí, že jde o útok proti neziskovým organizacím. Podle něj by norma připomínala legislativu prosazovanou režimem Vladimíra Putina. Taková interpretace je však podle řady politických komentátorů zavádějící a stojí spíše na politickém rámování než na skutečném obsahu návrhu.

Princip, o kterém se vede spor, není ve světě ničím novým. Povinnost zveřejňovat politické aktivity financované ze zahraničí zakotvil už v roce 1938 americký zákon FARA (Foreign Agents Registration Act). Ten ukládá subjektům, které v USA vykonávají politickou činnost ve prospěch zahraničních aktérů, aby tuto skutečnost přiznaly a transparentně uváděly své finanční zdroje. Podobné mechanismy existují i v dalších demokratických zemích včetně Velké Británie či Austrálie. Debata v českém prostředí se tak nevede o zcela neznámý princip, nýbrž o otázku, zda a v jaké podobě by měl být zaveden i zde.


Podle Vávry se problém netýká běžných charitativních nebo občanských organizací. Kritizuje především ty neziskové struktury, které podle něj vystupují jako politické aktéry a zároveň čerpají finance ze zahraničí. Takový model považuje za způsob, jak obcházet výsledky voleb a ovlivňovat veřejnou debatu mimo standardní demokratický proces. „Politický neziskovky placený ze zahraničí jsou zlo,“ uvedl v komentáři. Podle něj jde o nástroj, kterým mohou „nikým nevolení mocní a miliardáři či zahraniční vlády“ prosazovat své zájmy prostřednictvím kampaní a politického tlaku.

Podobně argumentuje také publicista Pavel Šik, který se k tématu vyjádřil rovněž na sociální síti Facebook. Podle něj je už samotné označení návrhu za „zákon proti neziskovkám“ matoucí. „Zákon namířený proti neziskovkám by jejich fungování omezoval, zakazoval jim přijímat peníze nebo jim jinak kladl klacky pod nohy. O nic takového tu ale nejde,“ píše. Podstata návrhu je podle něj jiná. Organizace zapojené do veřejného života by pouze měly transparentně uvádět, kdo je financuje a zda mezi jejich dárci figurují zahraniční subjekty nebo vlády.


Podle Šika je proto požadavek transparentnosti v zásadě logickým krokem. Pokud organizace vstupují do veřejného prostoru, ovlivňují politickou debatu nebo prosazují konkrétní agendu, měly by podle něj otevřeně uvádět, kdo jejich činnost financuje. Nejde podle něj o represi, ale o informaci pro veřejnost.

Publicista zároveň kritizuje způsob, jakým o tématu informují některá média. Poukazuje na to, že stejné redakce v minulosti opakovaně upozorňovaly na rizika zahraničního vlivu, zejména ruského. Nyní však podle něj prezentují návrh zákona jako problematický právě proto, že by mohl takové vlivy odhalovat. „Pokud je ruský vliv reálnou hrozbou a Seznam sám léta tvrdil, že je, pak zákon, který by tento vliv mohl odhalit a pojmenovat, by měl být vítán, ne démonizován,“ napsal Šik.

Debata o návrhu zákona tak zjevně přesahuje samotný technický obsah legislativy. Zatímco opozice varuje před údajnou inspirací autoritářskými režimy, jeho zastánci tvrdí, že jde pouze o snahu zavést pravidlo, které je v řadě demokratických zemí běžné. V centru sporu zůstává otázka, zda má veřejnost právo vědět, kdo financuje organizace vstupující do politické debaty, a zda je požadavek takové transparentnosti skutečně útokem na občanskou společnost.