Stonava se ve středu nestala jen místem symbolického konce těžby černého uhlí v Česku. Stala se zrcadlem nálad, které se v hlavním městě často přehlížejí. Poslední vozík vytažený z Dolu ČSM nebyl jen technickým momentem. Pro tisíce lidí šlo o konec práce, identity i jistoty. Právě proto zde každé slovo vážilo víc než jinde.

Horníci přijeli slyšet konkrétní odpovědi. Kdo jim pomůže, kdo ponese odpovědnost, kdo se postaví za jejich roky strávené pod zemí. Projevy, které nabízely alespoň náznak řešení, sklidily potlesk. Slova o rentách a dorovnání podmínek zazněla srozumitelně a byla přijata bez emocí navíc. Byla to řeč pragmatická a místní ji vzali na vědomí.


Tento moment zapadá do širšího obrazu. Prezident je v posledních měsících vnímán jako aktivní politický hráč, nikoli jako nestranná hlava státu. Někteří vládní činitelé otevřeně hovoří o tom, že svými kroky a vyjádřeními překračuje rámec ústavy. Ať už je tento výklad oprávněný či nikoli, faktická je rostoucí nedůvěra mimo pražskou bublinu.

Zatímco v Praze vznikají petice na podporu prezidenta a debata se vede v salonech a na sociálních sítích, v regionech zní jiný tón. Tam se neřeší symboly, ale přežití. Tam se nečte mezi řádky, ale hodnotí se činy. Stonava nebyla výjimkou, byla potvrzením trendu.


Pískot ve Stonavě nebyl neúctou k úřadu. Byl výrazem frustrace lidí, kteří mají pocit, že se o nich mluví bez nich. Že jsou kulisou pro politická gesta, nikoli partnery k dialogu. Pokud má prezidentský úřad znovu získat jejich respekt, nebude to peticemi z metropole. Bude to osobní přítomností, zdrženlivostí a návratem k roli, která společnost spojuje, nikoli dál dělí.