V neděli 1. června 2025 proběhlo v Polsku druhé kolo prezidentských voleb, které skončilo šokujícím vítězstvím Karola Nawrockého - konzervativního historika podporovaného opoziční stranou Právo a spravedlnost (PiS) a americkým prezidentem Donaldem Trumpem. Nawrocki zvítězil velmi těsně se ziskem 50,9 % hlasů, čímž získal pravomoc vetovat legislativu liberální vlády vedené středovou Občanskou platformou.

Toto vítězství bylo pro mnohé komentátory naprosto nemyslitelné. „V neděli rozhodneme s velkou mobilizací a odpovědností za naši zemi. Tak, že zachráníme Polsko před ostudou a stát před chaosem,“ napsal před volbami deník Gazeta Wyborcza ve své podpoře kandidáta liberálů Rafała Trzaskowského.

Ten dokonce předčasně vyhlásil své vítězství, když první exit polly ukazovaly na výsledek 50,3 % ku 49,7 % v jeho prospěch. „Vyhráli jsme. Je to výjimečný okamžik v historii Polska,“ prohlásil Trzaskowski v projevu před svými příznivci.


„Vítězství Karola Nawrockého v polských prezidentských volbách je jen posledním důkazem toho, jak fenomenálně mylná je diagnóza o konci populismu,“ píše v článku pro The European Conservative Lauren Smith.

Polsko není výjimkou 

Ve stejné době došlo k prudkému vzestupu populistických sil i v dalších evropských státech:

• Portugalsko: Pravicově-populistická strana Chega se stala hlavní opoziční silou se ziskem 22,8 % hlasů a 60 poslaneckými křesly. Ppřitom ještě v roce 2019 měla pouze jeden mandát.

• Německo: Alternativa pro Německo (AfD) obsadila druhé místo v únorových volbách s 20,8 % hlasů, ačkoliv je stále izolována tzv. “ohňovou zdí” (politickým bojkotem) ze strany etablovaných stran. Navzdory snaze tajných služeb o její označení za extremistickou si udržuje stabilní podporu.

• Francie: V eurovolbách získalo Národní sdružení Marine Le Penové 30 % hlasů, čímž přinutilo prezidenta Macrona rozpustit parlament a vyhlásit předčasné volby.

• Belgie: V samotném srdci EU, strana Vlaams Belang vedla ve volbách ve Flandrech.

• Itálie: V eurovolbách triumfovala Bratři Itálie premiérky Giorgii Meloniové se ziskem 28 % hlasů.


Rostoucí síla populistických hnutí však není napříč současným evropským establishmentem vítána. Mediální i politické elity se uchylují k diskreditačním kampaním, cenzuře a právním kličkám. Když například v Rumunsku postoupil do druhého kola prezidentských voleb outsider Cǎlin Georgescu s 22,9 %, úřady volby zrušily a později vypsaly nové, které “správně” pak vyhrál proevropský kandidát Nicuşor Dan.

Podobné praktiky se množí i jinde, a to od pokusů o kriminalizaci opozičních stran až po cenzurní zásahy proti „nevhodným názorům“ na sociálních sítích či zásahy státních institucí proti „dezinformacím“.

Volby v Polsku, stejně jako nedávné úspěchy populistických stran napříč kontinentem, dokazují, že občané odmítají být pouhými přihlížejícími ve hře o vlastní suverenitu. Volají po bezpečných hranicích, dostupné energii, svobodě slova a návratu zdravého rozumu do politiky.

Každé další volební vítězství populistů není náhodou, ale symptomem hluboké systémové krize. Evropané nechtějí být nadále vláčeni byrokratickým aparátem Bruselu a ideologickými experimenty, které se vzdalují realitě každodenního života.

Populismus není na ústupu, ba naopak, právě teď zažívá svou renesanci. A čím déle jej elity ignorují nebo démonizují, tím silněji budou znít jeho hlasy v příštích volbách.