Česká republika se dnes dostává do situace, kdy musí výrazně posílit své obranné kapacity, ale současně naráží na limity veřejných financí. Závazek vydávat dvě procenta HDP na obranu v rámci NATO sice formálně plní, reálné potřeby armády však rostou rychleji než schopnost státu je okamžitě financovat. Modernizace techniky, výstavba infrastruktury i logistické zázemí představují investice v řádu desítek až stovek miliard korun.

Právě zde se otevírá otázka, zda existuje jiný způsob financování než další zadlužování nebo spoléhání na evropské půjčky. Jednou z cest mohou být projekty typu PPP, tedy partnerství veřejného a soukromého sektoru. Tento model umožňuje zapojit soukromý kapitál do výstavby a provozu strategické infrastruktury a rozložit náklady v čase.

Aby však tato debata nebyla pouze teoretická, má smysl podívat se na konkrétní příklady z Evropy. Některé státy už PPP v obraně využívají a jejich zkušenosti ukazují, co funguje, co nefunguje a kde jsou limity tohoto modelu.

Jedním z nejzajímavějších příkladů je Litva


Na litevském příkladu je důležité, že nejde jen o samotnou výstavbu kasáren. Model PPP je zde postaven tak, aby soukromý partner neplnil pouze roli stavební firmy, ale nesl i část odpovědnosti za dlouhodobé fungování objektů. Oficiální litevské materiály přímo uvádějí, že soukromý sektor má zajišťovat výstavbu a údržbu, přičemž stát si ponechává kontrolu nad vojenským využitím. U Kairiai ministerstvo obrany mluví přímo o zadání na rozvoj a údržbu základny.

Právě tady začíná být litevský model zajímavý i pro českou debatu. Zastánci PPP mohou oprávněně říkat, že jde o způsob, jak rychle vybudovat potřebnou infrastrukturu bez toho, aby stát musel hned na začátku vysázet celou investici v hotovosti z rozpočtu. Litevské plánování pro rok 2025 uvádělo u obranných PPP projektů v Rūdninkai odhad investic v souhrnu mezi 900 miliony a 1,2 miliardy eur a u Kairiai kolem 350 milionů eur. To už jsou částky, které by i pro větší státy znamenaly silný tlak na rozpočet, natož pro menší ekonomiky.

Dalším argumentem ve prospěch PPP je rozložení rizika. Když stát soutěž dobře nastaví, nepřenáší na soukromý sektor jen samotnou stavbu, ale i část rizik spojených s termíny, kvalitou provedení a provozními standardy. Pokud je smlouva napsaná chytře, stát neplatí jen za beton a střechu, ale za funkční službu. V obranné infrastruktuře to může znamenat provozuschopné budovy, ubytovací kapacity, technické zázemí, cesty, heliporty nebo sklady, které musí po celou dobu splňovat smluvené parametry. Litevské projekty právě takto kombinují stavební část a dlouhodobé poskytování služeb.

Je tu ale i druhá stránka věci, kterou by bylo chybou zamlčet. PPP není levný zázrak, který nějak magicky odstraní náklady. Jen je přesune v čase a změní jejich strukturu. Stát sice nemusí zaplatit vše na začátku, ale zaváže se k dlouhodobým platbám. Evropská investiční banka u projektu Rūdninkai výslovně uvedla, že její úvěr ve výši 540 milionů eur má pomoci rozložit náklady v čase a ulevit litevským veřejným financím i firmám zapojeným do PPP. To je výhoda, ale současně i přiznání, že náklad nezmizí, pouze se rozprostře do delšího období.


Na litevském případě je také dobře vidět, co je pro PPP vhodné a co už méně. Vhodná je především infrastruktura, která má relativně předvídatelný životní cyklus a jasné provozní parametry. To jsou kasárna, sklady, administrativní budovy, ubytování, sportovní zařízení, technické budovy, komunikace či heliporty. U Kairiai je tento profil vidět zcela zřetelně, protože projekt počítá s rezidenčními, administrativními, sportovními, skladovacími a technickými budovami i dopravní infrastrukturou.

Naopak mnohem slabší je myšlenka používat PPP přímo pro financování samotných zbraňových systémů. U nich je problém nejen v bezpečnosti a utajení, ale i v tom, že vojenská technika zastarává rychleji než infrastruktura. Navíc se mění doktrína, software, údržbové nároky a geopolitické priority. Proto se evropská debata zatím soustředí hlavně na infrastrukturu a podpůrné kapacity, nikoli na přímé PPP financování tanků, letadel či munice.

Pro českého čtenáře je možná nejzajímavější jiný rozměr. Litva vlastně ukazuje, že stát může obrannou infrastrukturu stavět rychleji, pokud si připraví profesionální projekt, dobře rozdělí rizika a nebojí se zapojit soukromý kapitál. Zároveň ale musí mít dost silný aparát, aby uhlídal smlouvy, sankce, provozní standardy a budoucí rozpočtové dopady. Jinými slovy, PPP je výborný sluha, ale špatný pán.

První závěr z litevského příběhu je tedy poměrně jasný. PPP v obraně není ideologická hračka ani účetní trik. Je to použitelný nástroj pro kasárna, zázemí a dlouhodobě provozovanou vojenskou infrastrukturu. Druhý závěr je ale stejně důležitý. Aby PPP fungovalo, stát musí předem přesně vědět, co chce stavět, kdo ponese jaké riziko, jak se bude měřit kvalita a co se stane, když soukromý partner selže. Bez toho se z výhody stává problém.

Jako první díl této nové série proto Litva dává velmi dobrý základ. Ukazuje, že obranu není nutné financovat jen přímým státním dluhem nebo evropskými půjčkami. Existuje i cesta přes domácí a institucionální kapitál, ale pouze za cenu vysoké přípravy, tvrdé smluvní kázně a realistického pohledu na budoucí provoz.

V dalším dílu má smysl navázat přesně tam, kde tato otázka začíná být nejpraktičtější. Co je v obranném PPP dobré financovat a co už dobrý nápad není.