Západní demokracie si dlouhodobě zakládají na morálním étosu, který dělí svět na „civilizované státy“ a „násilné extremisty“. V tomto rámci je stát oprávněn používat sílu, zatímco nestátní aktéři jsou za tytéž činy označováni za teroristy. Toto černobílé dělení však selhává v okamžiku, kdy stát, jakkoliv demokratický, sáhne k násilí, které svou intenzitou a rozsahem zcela popírá zásady proporcionality, humanity i samotné legality. Tragickým příkladem je izraelská operace v Gaze, která podle mezinárodních humanitárních organizací dosahuje parametrů kolektivního trestu a systematického ničení civilní infrastruktury. A právě zde vyvstává důležitá otázka: Proč se Česká republika, tváří v tvář této katastrofě, rozhodla zůstat tiše stranou?

Zatímco více než dvacet zemí světa v červenci 2025 podpořilo výzvu ke kritice izraelského postupu v Gaze, česká vláda se k této iniciativě nepřipojila. Premiér Petr Fiala argumentoval, že výzva vznikla na „neoficiální platformě“ a že Česko se těchto formátů obvykle neúčastní. Ministr zahraničí Jan Lipavský dodal, že iniciativa „nebyla vyvážená“ a že Česko místo prohlášení podporuje „konkrétní humanitární pomoc“. Tento postoj se však míjí s realitou, neboť humanitární pomoc nemůže nahradit morální postoj, stejně jako nelze hasit požár tím, že ignorujeme žháře.

Literární kritik Terry Eagleton ve své eseji publikované v britském magazínu UnHerd upozorňuje, že definice terorismu je nejen politická, ale i jazykově manipulativní. Oxfordský slovník definuje terorismus jako „neoficiální nebo neautorizované použití násilí k dosažení politických cílů“. Podle Eagletona je tento dovětek klíčový, protože tím legitimizuje násilí vykonávané státem, bez ohledu na jeho rozsah či dopady.

„Izraelské obranné síly mohou masakrovat děti a měnit nemocnice v trosky, ale armáda státu Izrael není za tyto hrůzy obecně považována za teroristickou,“ poznamenává Eagleton.

Tato dichotomie mezi „oprávněným“ a „neoprávněným“ násilím je hluboce zakořeněná v západním pojetí státnosti. Podle klasické politické teorie je stát jediným nositelem legitimního násilí. Jenže v okamžiku, kdy toto násilí překračuje meze proporcionality a zasahuje primárně civilisty, přestává být obhajitelné i z pohledu mezinárodního práva. Právě zde Eagleton přináší další důležitý argument: nelze tvrdit, že jakákoli vojenská akce je automaticky legitimní jen proto, že ji schválil stát. Pokud například operace izraelské armády vede k destrukci nemocnic, škol a zabíjení tisíců nevinných civilistů, není relevantní, zda byla „autorizována“, nýbrž zda je oprávněná, přiměřená a cílená.

Premiér Fiala i ministr Lipavský se snaží vyhnout přímé konfrontaci tím, že upřednostňují jazyk diplomacie a obecné podpory humanitárních zásilek. Jenže právě jejich mlčení vůči izraelskému excesivnímu násilí v Gaze znamená souhlas s rétorikou, že státní terorismus neexistuje. Tento postoj je nejen morálně neudržitelný, ale i politicky krátkozraký. Vytváří precedent, podle něhož stát může páchat libovolné násilí, pokud jej rámuje jako sebeobranu, bez ohledu na počet obětí nebo míru devastace.

Eagleton dále upozorňuje, že v moderní civilizaci je násilí nejen prostředkem, ale i strukturou samotného státu.

Psali jsme: ANO dál dominuje. Voliči hledají alternativy mimo vládu, ukazuje SANEP

„Násilí není odchylkou od civilizace. Je její součástí,“ píše Eagleton. A právě proto je třeba rozlišovat mezi nezbytnou obranou a systematickým potlačením obyvatelstva, které má charakter represivního aktu. V tomto smyslu se operace izraelské armády v Gaze čím dál více podobají historickým příkladům státního násilí, které bylo později uznáno za nepřípustné, například koloniálním represím, bombardování civilních měst během druhé světové války nebo masakrům civilistů během potlačování povstání.

Česká republika jako malý stát nemá vojenský ani ekonomický vliv na globální politiku. Ale má jednu silnou zbraň... a tou je "hlas". Hlas, který může jasně říct, že zabíjení civilistů, ničení nemocnic a likvidace celé infrastruktury není obrana, ale trest. A že stát, který to činí, ztrácí morální autoritu. Pokud čeští politici tento hlas nepoužijí, podílejí se, byť nepřímo, na legitimizaci státního teroru. Mlčení totiž není neutralita. Mlčení je postoj. A v případě Gazy je to postoj neobhajitelný.

(Kyncl, UnHerd.com, foto: zai)