Zavedení nového paragrafu § 68a zákona o ochraně veřejného zdraví má být odpovědí státu na rizika spojená s migrací. Při detailním pohledu na metodiku, kterou mají hygienické stanice používat, se však ukazuje zásadní rozpor mezi deklarovaným cílem ochrany veřejného zdraví a reálnými nástroji, které mají pracovníci k dispozici. Zdravotní kontrola, o níž zákon hovoří, totiž ve skutečnosti nemá charakter lékařského vyšetření, ale pouze rychlého orientačního posouzení založeného na rozhovoru a vizuálním vjemu.

Interní dokumenty přesně vymezují, co tento takzvaný vizuální screening znamená. Pracovník hygienické stanice může osobu pouze pozorovat a vést s ní krátký rozhovor. Nesmí ji svlékat, nesmí provádět fyzické vyšetření a především nesmí použít žádné základní diagnostické nástroje. Výslovně je uvedeno, že nelze měřit tělesnou teplotu, krevní tlak ani jiné životní funkce. Nelze provádět laboratorní testy ani jakýmkoli způsobem stanovovat diagnózu. Jinými slovy, stát zavádí systém, který má rozhodovat o zdravotním riziku, aniž by využíval standardní medicínské postupy.


Součástí posouzení má být rovněž vizuální kontrola celkového stavu osoby. Sleduje se například dezorientace, apatie, nápadné změny chování, potíže s dýcháním, viditelné kožní léze, známky infekce ran nebo výrazné zhoršení hygienického stavu. Dokumenty jdou v tomto ohledu poměrně daleko a uvádějí i takové indikátory, jako je extrémní znečištění oděvu, zápach signalizující infekci nebo známky dlouhodobého pobytu v nevyhovujících podmínkách.

Zásadní je však to, co pracovník naopak dělat nesmí. Metodika výslovně zakazuje stanovení diagnózy, hodnocení vnitřních orgánů, využití jakýchkoli přístrojů nebo nahrazení standardního lékařského vyšetření. Posouzení zdravotního stavu je omezeno výhradně na to, co je viditelné nebo co osoba sama sdělí. To vytváří zásadní limit celého systému, protože řada infekčních onemocnění se v počátečních fázích nemusí projevit navenek vůbec, nebo jen velmi nenápadně.

V této souvislosti vyvstává zásadní praktická otázka, která v dokumentech není jednoznačně vyřešena. Jak má takové posouzení probíhat v situaci, kdy pracovník a vyšetřovaná osoba nemluví stejným jazykem. Metodika sice zmiňuje nutnost zajištění tlumočníka nebo jiného komunikačního prostředku, zároveň ale připouští, že komunikaci zajišťuje Policie České republiky podle aktuálních možností. Jinak řečeno, kvalita celého rozhovoru, na němž je screening zásadně závislý, může být proměnlivá a závislá na dostupnosti tlumočení. Jak přesně se tedy mají obě strany domluvit v situaci, kdy jde o rychlé posouzení zdravotního stavu, zůstává otevřenou otázkou.


Kontrast mezi ambicí zákona a realitou jeho provedení je zřejmý. Na jedné straně stojí deklarovaný cíl chránit veřejné zdraví před možným zavlečením infekčních onemocnění. Na straně druhé je systém, který se opírá o vizuální posouzení bez základních medicínských úkonů. To nutně vyvolává otázku, nakolik může být takový model skutečně efektivní.

Z dokumentů navíc vyplývá, že pracovníci hygieny nejsou v roli poskytovatelů zdravotní péče. Jejich úkolem není léčit ani diagnostikovat, ale pouze vyhodnotit riziko a zajistit další postup. Pokud vznikne podezření, následuje předání do zdravotnického zařízení nebo přivolání záchranné služby. Celý systém tak funguje jako filtr, jehož kvalita však závisí výhradně na schopnosti rychlého a omezeného posouzení.

Otázka, která se v této souvislosti nabízí, je zásadní. Lze ochranu veřejného zdraví postavit na modelu, který rezignuje na základní diagnostické nástroje a spoléhá se pouze na to, co je vidět pouhým okem. V situaci, kdy se jedná o potenciálně závažná infekční onemocnění, jde o přístup, který může být vnímán jako nedostatečný.

Nový systém tak odhaluje hlubší problém. Stát sice reaguje na aktuální výzvy a snaží se vytvořit kontrolní mechanismus, ale zároveň volí řešení, které je zjevně kompromisem mezi tím, co by bylo medicínsky žádoucí, a tím, co je organizačně a personálně možné. Výsledkem je model, který budí dojem kontroly, ale jeho skutečná účinnost zůstává otevřenou otázkou.