Rozhodnutí Evropské unie uvalit sankce na vojenského experta a bývalého plukovníka švýcarské armády Jacquese Bauda představuje zlomový moment, který dalece přesahuje osobu jednoho bývalého plukovníka a analytika. Poprvé se totiž sankční režim EU tak otevřeně dotýká jednotlivce ze třetí země nikoli kvůli finanční či organizační podpoře nepřátelského státu, ale kvůli interpretaci politických událostí a veřejně vysloveným názorům. Rada EU Bauda zařadila na sankční seznam s odůvodněním, že šíří proruskou propagandu a konspirační narativy o válce na Ukrajině, přičemž jako problematické je označeno tvrzení, že Ukrajina měla údajně orchestrálně směřovat k vlastní invazi, aby si otevřela cestu do NATO. Formální oporu pro tento krok poskytuje rozhodnutí Rady zveřejněné v databázi EUR Lex, které však zůstává vágní v tom, kde přesně končí názor a začíná sankcionovatelná činnost.

Z pohledu kritiků tím EU překročila hranici, která byla dosud alespoň formálně respektována. Sankce, původně koncipované jako nástroj proti státům, oligarchům, vojenským strukturám či finančním tokům, se nyní mění v prostředek disciplinace veřejné debaty. Baud není ruský činitel, není zaměstnancem ruských médií ani prokazatelným článkem státní propagandistické mašinérie. Je analytikem, který se dlouhodobě vyjadřuje kriticky k politice NATO a k západní interpretaci konfliktu na Ukrajině. Právě tato kritika, nikoli prokázaná spolupráce s nepřátelskou mocí, se jeví jako skutečný důvod, proč se ocitl na sankčním seznamu. V tomto světle působí oficiální rétorika o boji proti dezinformacím spíše jako zástěrka než jako přesvědčivý argument.

Symbolickým jádrem celé kauzy je výrok bývalého poradce ukrajinského prezidenta Oleksije Arestovyče z roku 2019, na který Baud opakovaně upozorňoval. Arestovyč tehdy veřejně hovořil o tom, že snaha Ukrajiny vstoupit do NATO s vysokou pravděpodobností povede k velké válce s Ruskem, protože Moskva takový krok nebude tolerovat. Tento výrok není ruským propagandistickým výmyslem, ale autentickým záznamem vyjádření ukrajinského politického aktéra z doby před vypuknutím války. Přesto se dnes jeho připomínání stává důvodem k sankcím, což vyvolává zásadní otázku, zda EU netrestá samotné připomenutí nepohodlných faktů, které se nehodí do aktuálního politického rámce. Na tuto disproporci upozornilna síti X mimo jiné politolog Glenn Diesen, který případ interpretuje jako důkaz, že EU už není schopna reagovat argumenty, ale sahá po represivních nástrojích.

Obhájci rozhodnutí EU tvrdí, že nejde o svobodu slova, ale o obranu proti hybridním hrozbám a informační válce. Tento argument však začíná narážet na své limity. Pokud je za hybridní hrozbu považován analytický názor, byť ostrý a jednostranný, pak se pojem hybridní hrozby vyprázdňuje a mění se v univerzální nálepku pro umlčení nepohodlných hlasů. Evropská unie se tak paradoxně dostává do pozice, kdy sama oslabuje hodnoty, na něž se dlouhodobě odvolává, zejména svobodu projevu, pluralitu názorů a otevřenou veřejnou diskusi. Místo aby se s kritiky střetávala na úrovni argumentů a dat, používá nástroj, který má povahu trestu bez soudního řízení a bez možnosti standardní obhajoby.

Dalším problematickým aspektem je precedent, který tímto krokem vzniká. Pokud může být sankcionován švýcarský analytik za to, že zpochybňuje oficiální narativ EU o válce, otevírá se tím prostor pro budoucí rozšiřování podobných opatření i vůči dalším novinářům, akademikům či bývalým diplomatům. Kritérium proruské propagandy zůstává nejasné a pružné, což dává politickým institucím značnou volnost v tom, koho označí za hrozbu. Právě tato vágnost je nebezpečná, protože umožňuje sankční politiku používat selektivně a bez jasně definovaných mantinelů.

Je příznačné, že v oficiálních dokumentech EU chybí detailní rozbor konkrétních výroků, jejich kontextu a dopadu. Místo toho se pracuje s obecnými formulacemi o podkopávání stability a bezpečnosti Ukrajiny. Takový přístup by byl pochopitelný u osob, které organizují dezinformační kampaně nebo jsou přímo napojeny na státní struktury agresora. U jednotlivce, který veřejně publikuje své názory a analýzy, však působí jako pohodlná zkratka, jež nahrazuje důkazní břemeno politickým rozhodnutím.

Psali jsme: Od sbírek k raziím. Případ Skupiny D se vyostřuje, píše Marková

Celá kauza tak odhaluje hlubší problém současné EU, totiž rostoucí netoleranci vůči vnitřnímu nesouhlasu v otázkách zahraniční a bezpečnostní politiky. V atmosféře války a geopolitického napětí se prostor pro kritickou reflexi zúžil a Unie stále častěji zaměňuje jednotu za uniformitu. Sankce proti Jacquesi Baudovi nejsou jen administrativním opatřením, ale signálem, že odchylka od oficiální linie může být považována za bezpečnostní riziko. To je vývoj, který by měl znepokojovat nejen kritiky EU, ale i ty, kteří se k evropskému projektu hlásí a berou vážně jeho deklarované hodnoty.

Namísto otevřené diskuse o příčinách a důsledcích války, o roli NATO a o chybách, kterých se Západ mohl v minulosti dopustit, volí EU cestu sankcí. Tím však neumlčuje pochybnosti, ale pouze je vytlačuje na okraj a posiluje nedůvěru části veřejnosti k evropským institucím. Případ Jacquese Bauda se tak může stát symbolem nové fáze evropské politiky, v níž je loajalita k oficiálnímu narativu ceněna více než svobodná výměna názorů. Právě to je paradox, který v konečném důsledku může oslabit samotnou EU více než jakýkoli externí propagandistický tlak.

Zdroje: 1. Glenn Diesen na X; 2. Council Decision (CFSP) 2025/2572 (EUR Lex); 3. RFE/RL: EU rozšířila blacklist v rámci nových sankcí

(Fojtík, rferl.org, obr.: aiko)