Český sport se dnes nachází v paradoxní situaci, která by v jakémkoli jiném veřejném sektoru byla jen obtížně představitelná. Stát se stále opírá o strategický dokument, jehož platnost skončila v roce 2025, aniž by bylo zveřejněno jeho ucelené vyhodnocení. Ještě závažnější je skutečnost, že tento dokument vznikl v institucionálním prostředí, které již dnes neexistuje. Jinými slovy, český sport se řídí koncepcí, která neodpovídá současné realitě ani aktuálnímu rozdělení kompetencí.

Základním strategickým rámcem byla „Koncepce podpory sportu 2016–2025 – SPORT 2025“, kterou připravilo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Tento dokument měl definovat směr rozvoje sportu, nastavit financování a vytvořit systém podpory od dětského sportu až po vrcholovou reprezentaci. Klíčová otázka dnes zní, zda tento dokument splnil svůj účel. Odpověď zůstává nejasná, protože jeho systematické vyhodnocení nebylo dosud veřejně prezentováno.

Podle dostupných informací Národní sportovní agentura, která dnes nese hlavní odpovědnost za sportovní politiku, nepublikovala v roce 2025 komplexní vyhodnocení této koncepce. Stejně tak nelze dohledat ucelený veřejný dokument, který by analyzoval, co se podařilo, co selhalo a jaké kroky mají následovat. V praxi to znamená, že stát nemá k dispozici jasně komunikovaný souhrn výsledků této strategie.

„Bez vyhodnocení strategie nelze plánovat další kroky. Je to jako řídit firmu bez účetní závěrky,“ upozorňují dlouhodobě odborníci z oblasti sportovní politiky.

Systém bez jasného vedení


Koncepce SPORT 2025 přitom s existencí Národní sportovní agentury nepočítala. Strategický dokument tedy neodpovídá současnému rozdělení pravomocí, což se promítá do praxe. Financování sportu je rozdělené, odpovědnost méně přehledná a dlouhodobé plánování oslabeno.

Zásadní je přitom i zákonný rámec. Podle § 3a zákona o podpoře sportu má Národní sportovní agentura povinnost vypracovávat návrh plánu státní politiky ve sportu, který zahrnuje definici cílových skupin, nastavení podpory i alokaci finančních prostředků, a tento plán předkládat vládě ke schválení. Zároveň má agentura koordinovat uskutečňování vládou schváleného plánu. Jinými slovy, stát má mít nejen strategii, ale i konkrétní plán s jasně definovanými prioritami a financováním.

Právě zde se však ukazuje zásadní rozpor mezi zákonnou povinností a realitou. Pokud není k dispozici vyhodnocení předchozí koncepce a současně není veřejně zřejmé, jaký konkrétní plán státní politiky ve sportu navazuje na období po roce 2025, vzniká prostor pro nejasnosti v řízení celého systému.

V praxi to znamená, že jednotlivé programy podpory mohou fungovat bez jasné návaznosti. Mládežnický sport, výkonnostní sport i infrastruktura se tak často rozvíjejí spíše podle aktuálních dotačních výzev než podle jednotné strategie.

„Systém je roztříštěný. Chybí jednotné řízení a dlouhodobá vize. To je problém, který se bude prohlubovat,“ zaznívá z prostředí sportovních svazů.

Absence vyhodnocení jako systémové selhání

Největší problém však nespočívá jen v samotném rozdělení kompetencí, ale v absenci jasně komunikované zpětné vazby. Vyhodnocení koncepce není formální administrativní krok, ale klíčový nástroj řízení veřejné politiky. Bez něj nelze zjistit, zda byly správně nastaveny priority, zda byly prostředky využity efektivně a zda systém skutečně podporuje sport jako celek.

Fakt, že ucelené vyhodnocení nebylo po skončení platnosti dokumentu zveřejněno, ukazuje na problém v řízení a transparentnosti. Stát tím zároveň oslabuje význam strategických dokumentů jako nástrojů dlouhodobého plánování.


Zcela zásadní je také otázka transparentnosti. Veřejnost i odborná komunita mají právo vědět, jak byly prostředky vynaloženy a jaké výsledky přinesly. Absence veřejně dostupného vyhodnocení tuto kontrolu výrazně omezuje.

„Pokud stát neumí vyhodnotit vlastní strategii, ztrácí důvěryhodnost. Sport pak není řízen, ale pouze spravován,“ zaznívá v odborných debatách.

Celý problém navíc přichází v době, kdy se opakovaně diskutuje o nedostatku financí ve sportu, o podpoře mládeže i o konkurenceschopnosti českých sportovců na mezinárodní scéně. Bez jasné strategie a jejího vyhodnocení však nelze tyto problémy řešit systematicky.

Současná situace tak není jen administrativním nedostatkem, ale ukázkou širšího problému řízení veřejné politiky. Český sport se ocitl ve stavu, kdy existuje strategie, která již neplatí, a zároveň chybí nová, která by reflektovala aktuální podmínky.

Bez jasného vyhodnocení minulosti a bez nové koncepce se tak český sport pohybuje v prostředí, kde rozhodování často nahrazuje improvizace. A to je stav, který může mít dlouhodobé důsledky nejen pro vrcholový sport, ale především pro jeho základnu.