STAN vznikl jako projekt postavený na jednoduché a dlouho funkční myšlence. Starostové a nezávislí lidé, kteří uspěli v obcích a městech, přenesou svou zkušenost do celostátní politiky a vrátí jí praktičnost, slušnost a kontakt s realitou. Tento příběh byl dlouho přesvědčivý. STAN se profiloval jako hnutí bez ideologických nánosů, s důrazem na správu věcí veřejných, efektivitu a znalost terénu. Právě zde se však začíná ukazovat zásadní problém. To, co funguje na komunální úrovni, nemusí automaticky obstát v politice státní.

STAN nikdy nebyl klasickou politickou stranou s jasně definovaným ideovým rámcem. Vycházel z představy, že dobrá správa je sama o sobě politickým programem. V určité fázi to stačilo. Ve chvíli, kdy se však hnutí stalo součástí vládní moci a převzalo odpovědnost za klíčová rozhodnutí, se tato absence ideového ukotvení začala projevovat jako slabina. STAN často ví, jak věci spravovat, ale méně ví, proč je spravovat právě takto a kam tím společnost směřuje.


Právě zde se ukázal rozdíl mezi lokální důvěryhodností a celostátní odpovědností. Na komunální úrovni funguje osobní reputace, dlouhodobé vztahy a přímá kontrola. Na úrovni státu však nestačí dobrá pověst jednotlivců. Je zapotřebí silný vnitřní systém, jasná pravidla a politická odpovědnost vedení. STAN na tuto úroveň dorostl rychleji, než byl schopen ji zvládnout.

Ideově se STAN pohybuje v nejasném prostoru mezi liberálním středem, technokratismem a přizpůsobivostí. V některých otázkách se hlásí k liberálním hodnotám, v jiných k decentralizaci a regionálním zájmům, jinde přebírá rétoriku svých koaličních partnerů. Tento pohyb však není výsledkem promyšleného pluralismu, ale spíše snahy vyhnout se konfliktu. STAN se často snaží být přijatelný pro všechny, což v praxi znamená, že není čitelný pro nikoho.

Po odchodu z vládní pozice se hnutí pokouší vrátit k roli hlasu rozumu a kompetence. Kritizuje chaotická rozhodnutí, upozorňuje na dopady vládních kroků a zdůrazňuje svou komunální zkušenost. Tento návrat ke kořenům je pochopitelný, naráží však na vlastní minulost. STAN byl u moci. Spolurozhodoval. A nese odpovědnost za to, co se stalo. Pokusy vystupovat jako pouhý pozorovatel proto působí nevěrohodně.


STAN zároveň naráží na limity svého elektorátu. Oslovuje spíše vzdělanější, městské a regionálně aktivní voliče, jen obtížně však proniká do širší společnosti. Jeho jazyk je často technický, úřednický a bez emocí. To může fungovat v období stability, v době nejistoty a polarizace však tento styl ztrácí přitažlivost. Politika ale není jen správa. Je to i schopnost nabídnout směr, vysvětlení a smysl.

Hnutí se tak ocitá v pasti vlastní identity. Není protestní silou, není ideologickou stranou a nedokáže být ani silným systémovým hráčem. Je někde mezi. A právě toto mezi je v české politice nejrizikovější pozice. Voliči totiž v rozhodujících chvílích nehledají technickou kompetenci, ale jistotu, že někdo ví, kam směřuje.

Pointa je jednoduchá, ale tvrdá. STAN není slabý proto, že by mu chyběli schopní lidé. Je slabý proto, že se bojí stát politickou stranou se všemi důsledky, které to přináší. Dokud bude utíkat před konfliktem, ideovou volbou a odpovědností, zůstane hnutím dobrých správců bez schopnosti měnit směr. A v politice, která se láme mezi mocí, protestem a ideologií, je to role, která dlouhodobě nestačí.