Česká republika od června 2026 zavádí nový režim kontroly migrantů, který má na první pohled působit jako posílení ochrany veřejného zdraví. Ve skutečnosti však dokumenty Ministerstva zdravotnictví a interní metodiky hygienických stanic ukazují spíše opak. Vzniká systém, který je legislativně pevně ukotven, ale prakticky zatím stojí na velmi nejistých základech.

Podstatou změny je nový paragraf § 68a zákona č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví, který nabývá účinnosti 12. června 2026. Tento paragraf zavádí povinnost provádět předběžnou zdravotní prohlídku u cizinců, které zajistí Policie České republiky a u nichž nebylo provedeno tzv. vstupní prověřování podle evropské legislativy. Jinými slovy, jde o situace, kdy se stát dostává do kontaktu s migrantem mimo standardní kontrolní režim na hranicích a musí rychle rozhodnout, zda nepředstavuje zdravotní riziko.

Na první pohled jde o logické opatření. Stát si vytváří nástroj, jak reagovat na možná infekční rizika spojená s migrací. Problém však začíná ve chvíli, kdy se podíváme na konkrétní podobu této prohlídky a na to, kdo ji má provádět.


Tento model je přímo popsán i v interních materiálech, které uvádějí, že prohlídka má mít charakter rychlého screeningu zaměřeného na viditelné příznaky, jako je například dlouhodobý kašel, vyrážky, známky infekce, celková vyčerpanost nebo jiné projevy, které mohou signalizovat zdravotní riziko. Celý proces má trvat maximálně přibližně patnáct minut.

Zásadní otázkou je, kdo takové posouzení provádí. Podle zákona to nemusí být nutně lékař. Prohlídku mohou vykonávat také všeobecné sestry, zdravotničtí záchranáři nebo odborní pracovníci v ochraně veřejného zdraví s příslušným vzděláním. Naopak některé nižší zdravotnické profese tuto pravomoc nemají. Stát tak rozšiřuje okruh osob, které mohou rozhodovat o potenciálním zdravotním riziku, aniž by šlo o plnohodnotné lékařské vyšetření.

Další rovina problému se ukazuje při pohledu na samotné provedení v praxi. Dokumenty otevřeně upozorňují, že hygienické stanice mohou mít s realizací těchto opatření potíže kvůli omezeným kapacitám. V materiálech se doslova uvádí, že vyšetřování migrantů může být problém s ohledem na personální a organizační možnosti jednotlivých krajských hygienických stanic.


Nový paragraf zároveň úzce navazuje na evropskou legislativu, konkrétně na systém předvstupního prověřování migrantů na vnějších hranicích Evropské unie. Česká republika tímto krokem přebírá část odpovědnosti za zdravotní screening osob, které se do tohoto systému nedostaly standardní cestou. To samo o sobě není překvapivé. Otázkou však zůstává, zda je stát na tuto roli reálně připraven.

Celkový obraz, který z dokumentů vyplývá, je tedy rozporuplný. Na jedné straně vzniká právní rámec, který má posílit ochranu veřejného zdraví. Na straně druhé jde o systém založený na rychlém vizuálním posouzení bez diagnostických nástrojů, realizovaný institucemi, které samy upozorňují na nedostatek kapacit.

Zákon tak otevírá zásadní otázku, která zatím zůstává bez jasné odpovědi. Má jít o skutečný nástroj ochrany veřejného zdraví, nebo pouze o administrativní opatření, které má vytvořit dojem kontroly v situaci, kdy stát není schopen zajistit její plnohodnotné provedení.