České školství se ocitá v bodě, kdy se dlouhodobé systémové potíže stále častěji prolínají s politickými spory a zkratkovitými hesly. Zatímco školy v praxi zápasí s nedostatkem odborných kapacit, přetížením učitelů a rostoucími nároky na práci s různorodými třídami, veřejná debata se opakovaně zužuje na jednoduché slogany o rušení inkluze či návratu k masovému přesunu dětí do speciálních škol. Do této debaty vstupuje Robert Plaga s důrazem na kontinuitu vzdělávací politiky a s obranou základní myšlenky, že děti mají mít možnost vzdělávat se v běžném prostředí s odpovídající podporou, pokud to jejich situace umožňuje. Současně upozorňuje, že bez realistického financování se i dobře míněné reformy mění v prázdná prohlášení.


Zvláštní pozornost vzbuzují opakované výzvy ke zrušení inkluze a k přesunu velkého počtu dětí do speciálních škol. Plaga tyto návrhy označuje za nerealistické a v důsledcích škodlivé. Přibližně sto dvacet tisíc žáků na základních školách spadá do širší kategorie dětí, na něž míří kritika inkluzivního vzdělávání, přičemž kapacity speciálních škol na takový přesun neexistují. Ještě závažnější je však skutečnost, že drtivá většina těchto dětí do speciálního vzdělávání nepatří, protože jejich potřeby lze zvládnout v běžné třídě, pokud má škola k dispozici potřebnou odbornou podporu. Debata se tak míjí s realitou škol, které nepotřebují návrat k segregaci, ale funkční systém podpory v rámci hlavního vzdělávacího proudu.

Plaga přitom nezlehčuje obavy rodičů ani učitelů. Právě děti s poruchami učení a chování představují pro školy značnou výzvu a bez dostatečné pomoci se napětí ve třídách přenáší na pedagogy i spolužáky. Kritika inkluze v mnoha případech vychází z pocitu, že školy zůstaly na řešení složitých situací samy, bez dostatečné metodické i personální opory. Pokud stát očekává, že běžné školy zvládnou širší spektrum vzdělávacích potřeb, musí tomu odpovídat i stabilní financování odborných profesí a dlouhodobá koncepce podpory regionálního školství. Bez toho se jakákoli revize inkluze redukuje na politické gesto bez reálného dopadu na kvalitu výuky.


Podpůrný pohled k Robertu Plagovi spočívá v tom, že jeho argumentace směřuje k udržení základních principů rovného přístupu ke vzdělání a k požadavku, aby politická reprezentace nesla odpovědnost za důsledky svých rozhodnutí. Pokud stát zakotví nové povinnosti do zákona, musí současně zajistit jejich financování a vytvořit podmínky pro to, aby školy nebyly nuceny improvizovat na úkor kvality výuky. Debata o inkluzi tak nemá být kulturní válkou, ale věcnou diskusí o tom, jak nastavit systém podpory tak, aby byl dlouhodobě udržitelný a skutečně pomáhal dětem, které to potřebují.

Závěrem je třeba říci, že české školství dnes nepotřebuje další ideologické přestřelky ani návraty k jednoduchým, ale nefunkčním řešením, nýbrž klidnou a systematickou práci státu, která se opře o stabilní financování podpůrných profesí, dlouhodobou strategii rozvoje škol v regionech, snížení administrativní zátěže učitelů a skutečnou metodickou podporu ředitelů i pedagogických sborů, protože bez posílení kapacit přímo ve školách se jakákoli reforma promění jen v politické heslo, které se v praxi rozpadne při prvním střetu s realitou třídy.