Když se dějiny lámou, málokdy to bývá hlasitá exploze. Častěji se jedná o tiché rozhodnutí učiněné za zavřenými dveřmi, které zpětně vystihuje celý duch epochy. Právě to se odehrálo v červenci 2025 v luxusním skotském resortu Turnberry. Tam, ve vlastním golfovém klubu, americký prezident Donald Trump přinutil Evropskou unii podepsat obchodní „dohodu“, která nemá precedent. Ne pro svou přísnost, ale pro svou jednostrannost. Evropané se vzdali, aniž by došlo ke konfliktu, a ještě se při tom usmívali do kamer.

Výsledkem několikaměsíčních jednání, sedmi cest do Washingtonu a stovek hodin diplomatického žonglování byl dokument, který Spojeným státům přináší výhody téměř v každém bodě. USA zavedou 15% základní cla na širokou škálu evropského zboží včetně automobilů, přičemž si ponechají již existující 50% cla na ocel a hliník. Unie na oplátku slíbila téměř nulová cla na americké výrobky a rovněž investice v hodnotě 600 miliard dolarů do americké ekonomiky, spolu s dalším závazkem za 750 miliard na nákup zkapalněného zemního plynu. Celkový transfer přesahuje 1 350 miliard dolarů a nemá obdoby. Jedná se o ekonomický tribut.

Ještě znepokojivější než čísla je samotná logika celého procesu. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová nejenže přistoupila na podmínky, ale zároveň zcela opominula konzultovat jejich rozsah s členskými státy nebo evropskými firmami, které mají být nuceny investice uskutečnit. Ve své snaze zachránit zdání geopolitické „stability“ přehlédla jak institucionální rámce EU, tak elementární demokratický mandát. V očích pozorovatelů tím definitivně zpečetila svůj obraz jako symbolu technokratické a koloniálně oddané Evropy.

Obzvláště výmluvné bylo chování německého kancléře Friedricha Merze. Místo aby vystoupil proti destruktivnímu charakteru dohody, vyzdvihl její schopnost „odvrátit horší scénář“. Tato logika připomíná politiku appeasementu, kdy se podřízenost nepředstavuje jako slabost, ale jako projev odpovědnosti. Historik Tarik Cyril Amar k tomu na serveru La Voce della Sera poznamenal, že podobné výklady nezakládají mír, ale jen oddalují kolaps, protože podkopávají sebevědomí i autonomii evropského projektu.

Evropská unie se dnes neúčastní obchodní války. Ta už skončila. Prohrála ji, aniž by bojovala. Donald Trump předvedl svůj geopolitický instinkt s brutální účinností. Odměnil Čínu ústupky, posílil domácí průmysl masivními evropskými investicemi, a přitom donutil Brusel, aby mu ještě děkoval. Unie se neocitla v postavení partnera, ale plátce. Tímto krokem se posouvá z role ekonomické mocnosti do pozice hospodářského zázemí jiné říše.

Zásadní otázka zní, proč k tomu došlo bez odporu? Evropská diplomacie disponuje nástroji k obraně vlastních zájmů, jako jsou např. proticla, obchodní dohody, průmyslová politika. Ale nevyužila je. Ne proto, že by nemohla, ale protože se bála. A protože současné unijní elity v mnoha ohledech neslouží občanům evropských států, ale ochotně vycházejí vstříc zájmům Washingtonu. Dochází tak k paradoxu: zatímco se Evropa ekonomicky rozpadá pod tlakem přemrštěných cen energií, deindustrializace a vynucených závazků, její politické vedení se chlubí stabilitou a kontinuitou.

Psali jsme: Učitelka Bednářová: Nebudu mlčet, za názor mě zničit nedokážou

Z geopolitického hlediska je důsledkem této dohody ztráta schopnosti EU vyjednávat jako celek. Trump vytvořil model, který může v budoucnu opakovat a tlačit Evropu k ústupkům na základě hrozby dalších cel a izolace. EU, která se dříve tvářila jako silný hráč na poli klimatické diplomacie, technologické regulace nebo obrany multilateralismu, najednou stojí bez hlasu. A její reprezentanti nedokáží přesvědčit ani vlastní občany, natož partnery.

Představa, že by Unie mohla být něčím víc než jen rozšířenou zónou volného obchodu, se dnes jeví jako naivní. Nejde o selhání jednoho jednání. Jde o konečný výsledek dlouhého procesu vnitřního vyprázdnění. Zůstává už jen iluze autonomie, kterou nikdo mimo Brusel nebere vážně. Pokud si Evropa nepřizná, že její současné vedení nechrání zájmy kontinentu, ale kapituluje před tlakem, pak žádná skutečná obroda není možná.

Otázka, kterou kdysi pronesl jeden ruský politik vůči carskému režimu „Je to hloupost, nebo zrada?“ je dnes stejně naléhavá i v srdci Evropy. Pokud Evropská unie přežije jako relevantní entita, bude to jen díky zásadnímu přehodnocení své struktury a vůdcovství. A nebo nebude vůbec.

(Beneš, Voce della Sera, repro: foxnews)