Americký prezident Donald Trump v posledních měsících rozšířil ambice projektu nazvaného Rada míru, který původně prezentoval jako nástroj pro poválečnou obnovu Pásma Gazy. Podle zveřejněné charty se však z iniciativy vytrácí konkrétní zmínka o rekonstrukci a nahrazuje ji vágní slib podpory stability zákonné správy a trvalého míru v oblastech zasažených konflikty. Právě tento posun vyvolává obavy, že nejde o praktický mírový plán, ale o pokus vytvořit paralelní strukturu k mezinárodnímu systému, jenž je po desetiletí reprezentován Organizací spojených národů.


Trump počítá také s výkonnou radou složenou z osob úzce spjatých s jeho administrativou a rodinou. Klíčovou roli má sehrát jeho zeť Jared Kushner, dále významní dárci a členové vlády. Jediným neamerickým zástupcem má být bývalý britský premiér Tony Blair. Takto sestavený orgán podle kritiků spíše připomíná uzavřený klub než otevřenou platformu založenou na širokém mezinárodním konsenzu.

Ještě před několika měsíci by podobná iniciativa pravděpodobně vyvolala posměch. Současné zostření diplomatických vztahů však podobné reakce předem otupilo. Když Francie pouze konstatovala, že zatím nehodlá na pozvání reagovat kladně, Trump okamžitě pohrozil uvalením vysokých cel na francouzská vína a šampaňské. Tento přístup ilustruje, že Rada míru má být prosazována spíše silovým nátlakem než přesvědčivým obsahem.


Skutečnou zkouškou by měl být konflikt, kvůli němuž projekt vznikl. Mezinárodní zapojení do řešení situace v Pásmu Gazy patřilo k málu slibných prvků původního plánu oznámeného na podzim. Od té doby se však nepohnulo téměř nic. Více než dva miliony Palestinců nadále žijí v extrémních podmínkách na úzkém území, kde zůstávají rozmístěny izraelské jednotky a kde humanitární krize přetrvává. Pokud má Rada míru získat jakoukoli důvěryhodnost, musela by nejprve prokázat, že dokáže přispět k řešení izraelsko palestinského konfliktu nikoli prostřednictvím osobních vazeb a finančních bariér, ale skutečným mezinárodním konsenzem.