Po celé předchozí sérii textů je na místě udělat krok, který v české debatě téměř chybí. Přestat se točit jen kolem poplatků, emocí a mocenského sporu a vrátit se k základní otázce. K čemu vlastně Česká televize a Český rozhlas existují. Odpověď není otázkou dojmu ani ideologie. Je napsaná přímo v zákoně. Zákon o České televizi říká, že Česká televize poskytuje službu veřejnosti tvorbou a šířením programů a dalšího obsahu „za účelem naplňování demokratických, sociálních a kulturních potřeb společnosti a potřeby zachovat mediální pluralitu“. Úplně stejně formuluje poslání Českého rozhlasu i zákon o Českém rozhlasu. To je výchozí bod celé debaty a zároveň měřítko, podle něhož se musí hodnotit, co má veřejnoprávní médium dělat a co už je jen drahé rozšiřování vlastního teritoria.  

Z téhož zákonného rámce plyne ještě důležitější věc. Hlavními úkoly veřejné služby nejsou jen obecná hesla o kultuře a informovanosti. Zákon výslovně mluví o objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informacích pro svobodné vytváření názorů, o přispívání k právnímu vědomí, o vyvážené nabídce pro všechny skupiny obyvatel, o podpoře soudržnosti pluralitní společnosti, o rozvíjení kulturní identity a také o výrobě a vysílání zpravodajských, publicistických, dokumentárních, uměleckých, dramatických, sportovních, zábavných a vzdělávacích pořadů i pořadů pro děti a mládež. Jinými slovy, zákon nedává veřejnoprávním médiím bianco šek na všechno. Dává jim široké, ale stále účelově omezené poslání. Obsah má být obhajitelný tím, že slouží veřejnosti, pluralitě, vzdělání, kultuře a dostupnosti. Nemá být obhajitelný jen tím, že přitáhne publikum.  


Jak by tedy měla vypadat veřejnoprávní televize v roce 2026, pokud se má skutečně držet zákona. Především musí znovu postavit do středu své existence zpravodajství, publicistiku, dokument, vzdělávání, dětský obsah, kulturní tvorbu, regionální servis a dlouhodobou archivní práci. To nejsou jen hezké priority pro výroční zprávu. To jsou činnosti, které zákon explicitně předpokládá. U České televize je navíc v zákoně přímo uvedeno, že má zřizovat síť vlastních zpravodajů, zajišťovat regionální vysílání prostřednictvím televizních studií, vytvářet a udržovat archivní fondy jako součást národního kulturního bohatství, podporovat českou filmovou tvorbu a kulturní projekty a poskytovat také nepřetržitou programovou službu včetně aktuálního zpravodajství. U Českého rozhlasu zákon výslovně počítá s programem zaměřeným výlučně na zpravodajství, publicistiku a vzdělávací pořady. To je mimořádně důležité, protože právě tady je vidět skutečné jádro veřejné služby, nikoli její marketingový obal.  

Z toho zároveň plyne, co by moderní veřejnoprávní televize a rozhlas v roce 2026 dělat neměly, nebo alespoň ne v rozsahu, který požírá podstatu jejich poslání. Neměly by se definovat primárně přes masovou zábavu, která by bez nich vznikala i jinde. Neměly by považovat sledovanost za hlavní argument vlastní legitimity. Neměly by bez omezení vstupovat do segmentů, v nichž už funguje plně komerční konkurence a kde veřejná přidaná hodnota není jasná. A neměly by donekonečna rozšiřovat nabídku jen proto, že zákon technicky umožňuje i další multimediální obsah a doplňkové služby. I tato možnost je totiž v zákoně podřízena veřejné službě, nikoli obchodní logice. U obou institucí navíc novější úprava výslovně počítá s tím, že nové významné služby mají projít veřejnou konzultací, odůvodněním jejich přínosu k veřejné službě, posouzením financování a odhadem dopadu na trh. Jinak řečeno, zákon sám připouští, že ne všechno nové je automaticky veřejnoprávně oprávněné.  

Tady se dostáváme k nejostřejší kritice. Česká veřejná debata se dlouhá léta vedla tak, jako by jakákoli kritika rozsahu či struktury veřejnoprávních médií byla útokem na jejich existenci. Jenže to je pohodlná obranná zkratka. Ve skutečnosti může být přesný opak pravdou. Právě nekritické roztahování do všech možných obsahových zón veřejnoprávní média oslabuje. Jestliže mají být legitimní, musejí se umět samy omezit. Musejí umět říci, že některé pořady nebo segmenty sice mohou být populární, ale nejsou natolik veřejnoprávně nezastupitelné, aby na ně musela jít prioritně veřejná platba. Ne každý drahý formát je veřejná služba. Ne každý velký přenos je veřejný zájem. Ne každá digitální expanze je automaticky projevem modernizace.

Veřejnoprávní televize v roce 2026 musí být mnohem méně posedlá představou, že musí nabídnout všechno všem. To je model minulého mediálního světa. V digitálním prostředí má naopak obstát tím, že nabídne to, co jiní neposkytují dostatečně nebo neposkytují vůbec. Má být spolehlivým prostorem pro seriózní zpravodajství, hloubkovou publicistiku, kvalitní dokument, kulturní kontinuitu, menšinová a regionální témata, vzdělávání, děti a mládež, archivní hodnotu a přístupnost pro znevýhodněné skupiny. I zákon klade důraz na vyváženost pro všechny skupiny obyvatel a u České televize přímo stanoví povinnosti v oblasti titulků, českého znakového jazyka a zpřístupnění části vysílání pro osoby se zrakovým postižením. Veřejnoprávnost tedy není jen obsahová kategorie. Je to i služba dostupnosti a společenské soudržnosti.  


Konstruktivní reforma tedy nespočívá v tom, že se veřejnoprávním médiím jen vezmou peníze a zbytek se nechá na chaosu. Smysluplná reforma musí začít od účelu. Od otázky, které části jejich činnosti přímo naplňují zákonem definovanou veřejnou službu a které části ji jen volně obcházejí. Tam, kde je vazba na veřejnou službu silná, je třeba investovat více. Tam, kde je slabá, je třeba mít odvahu škrtat. To je přesně opačný přístup než dnešní obranná rétorika, která často předpokládá, že celý současný objem aktivit je nedotknutelný. Není. Nedotknutelné může být poslání. Nikoli každá jeho současná provozní nebo programová podoba.

Moderní veřejnoprávní televize a rozhlas v roce 2026 proto musí stát na několika pevných principech. První je jasná nadřazenost veřejné služby nad sledovaností a dosahem. Druhý je obsahová disciplína, tedy schopnost neroztahovat se do všeho, co je technicky možné. Třetí je transparentnost, protože bez ní nelze obhájit, proč je něco ještě veřejná služba a něco už jen drahá mediální rutina. Čtvrtý je regionální, kulturní a vzdělávací důraz. A pátý je otevřené přiznání, že veřejnoprávní instituce nemá být kopií komerčního trhu, ale jeho korektivem a doplňkem.

Teprve tehdy se celá debata o ČT a ČRo vrátí na pevnou půdu. Nebude už stát na hysterii ani na laciném útoku. Bude stát na jednoduché otázce, kterou si tyto instituce budou muset zodpovědět samy před sebou i před veřejností. Děláme opravdu to, co nám ukládá zákon. Nebo jsme si jen zvykli, že pod hlavičku veřejné služby lze schovat téměř všechno. Právě na této odpovědi bude záviset, zda budou veřejnoprávní média v příštích letech obhajitelná, nebo zda se sama stanou důkazem, že jejich problém není jen ve financování, ale v rozostřeném smyslu vlastní existence.