Evropský parlament nedávno hlasoval o nedůvěře předsedkyni Evropské komise Ursule von der Leyenové. Důvod? Neochota vysvětlit okolnosti miliardových covidových kontraktů a zmizelé textové zprávy s generálním ředitelem společnosti Pfizer Albertem Bourlou. Místo odpovědí ale přišlo obvinění. Podle předsedkyně byli europoslanci, kteří chtěli vysvětlení, údajně „loutkami Kremlu“. A jak se ukázalo, v očích establishmentu i části médií se jakákoliv kritika stala synonymem ruského vlivu.

Zpráva think-tanku Debunk.org, zveřejněná s pomocí deníku Der Spiegel, tvrdí, že za snahou pohnat von der Leyenovou k odpovědnosti stojí tzv. kremelská propaganda. Studie analyzovala 284 článků z médií označených za napojené na Rusko a zjistila, že pouze 35 % z nich výslovně podporovalo její odvolání. Tedy zhruba stejně jako 32,7 % poslanců, kteří v europarlamentu hlasovali pro její sesazení. Jinými slovy podle této logiky má Kreml k von der Leyenové zhruba stejný postoj jako sama Evropská unie.

Mezi „dezinformační narativy“ měla podle studie patřit i tvrzení, že von der Leyenová nebyla nikdy zvolena. Což je ovšem pravda. Byla vybrána za zavřenými dveřmi unijními lídry a schválena europoslanci bez veřejného hlasování občanů. Její jedinou „konkurencí“ byla doslova „ne-Uršula“. Přesto označit to za volební proces je v EU běžná praxe. Realita je však blíž monarchii než demokracii, což jí v Bruselu vyneslo přezdívku „královna Uršula“.

Další obvinění mířilo na to, že prý média propojená s Ruskem tvrdí, že von der Leyenová je posedlá konfrontací s Moskvou. Podle Debunk.org je to součást „hybridní války“. Ale když se podíváte na poslední roky její rétoriky a činů, skutečně není potřeba žádného ruského filtru, neboť von der Leyenová o Rusku mluví více než mnozí ministři obrany.

Zajímavá je i samotná role Debunk.org. Organizace se představuje jako nezávislá, ale je financována mimo jiné německou a britskou vládou, litevským ministerstvem obrany a Německým Marshallovým fondem. Jinými slovy, její „nezávislost“ připomíná teenagera volajícího mámě z pokoje, že potřebuje další kapesné s tím, že si prý „sám na všechno přišel“.

A jak to celé skončilo? Hlasování o nedůvěře von der Leyenová přežila, a to především díky politickým dohodám s levicí, která původně slibovala, že bude hlasovat proti ní. Některé frakce později v médiích připustily, že šlo o její „poslední šanci“. Mezitím ale nikdo nepodal jasné vysvětlení o tom, kam zmizely klíčové dokumenty, jakým způsobem byly sjednány kontrakty za miliardy eur, a proč textové zprávy, které sama zmínila v New York Times, náhle neexistují.

Nejde přitom o nějaký okrajový odpor. Kritika přichází i od jejích spojenců z Evropské lidové strany. Frakce Renew Europe je frustrovaná jejím stylizovaným způsobem řízení. Socialisté EU zase vyjadřují nelibost nad jejím přibližováním k pravici. Média jako Politico nebo Euronews ji dlouhodobě popisují jako přehnaně centralistickou postavu, která obchází pravidla a odmítá debatu. A tak se z přezdívky „královna Uršula“ stal i v mainstreamu běžně užívaný výraz.

Psali jsme: USA vystřílely čtvrtinu THAAD. Marková varuje před iluzí síly

Přitom hlasování o nedůvěře není ničím mimořádným. Je to základní demokratický nástroj kontroly moci. Přesto jsme v bodě, kdy jeho využití vyvolává obvinění z „ruské infiltrace“. Skutečně jsme došli tak daleko, že už ani evropský parlament nesmí klást otázky bez toho, aby mu nebyl podsunut motiv řízený Kremlem?

Pokud je požadavek na vysvětlení veřejného rozhodování považován za hybridní hrozbu, neznamená to, že nás ovládá Moskva. Znamená to, že se Evropa začíná bát sama sebe.

(Kyncl, debung.org, repro: x)