Myšlenka, aby Spojené státy poskytly Ukrajině bezpečnostní záruky podobné článku 5 NATO, se v závěru roku 2025 znovu objevuje v debatách o tom, jak ukončit válku a zároveň odradit Rusko od další agrese. V analýze publikované na Asia Times však zaznívá ostré varování, že takový krok by nebyl jen politickým ujištěním, ale zásadním přenastavením amerických závazků, které by mohlo proměnit regionální konflikt v přímou konfrontaci velmocí a v krajním scénáři otevřít cestu ke třetí světové válce. Autor Stephen Bryen staví svou argumentaci na jednoduché premise, že jakmile se z garance stane závazek jít do války, přestává být nástrojem odstrašení a začíná být spouštěčem eskalace. V tomto smyslu považuje jednostrannou americkou garanci za krok, který by byl pro Evropu i samotné Spojené státy strategicky nebezpečný.

Bryen zdůrazňuje, že garance typu článek 5 by v praxi znamenala, že Spojené státy dávají předem najevo ochotu vstoupit do války na obranu Ukrajiny. Tím se podle něj mění psychologie konfliktu na obou stranách. Ukrajina by získala silnou motivaci jednat tvrději, riskovat více a případně podnikat kroky, které Moskva může vyhodnotit jako provokaci, protože by předpokládala, že za ní stojí americká vojenská síla. Zároveň by Rusko mohlo dojít k závěru, že konflikt už není jen o Ukrajině, ale o přímém střetu s Washingtonem, což zvyšuje pravděpodobnost rychlé a tvrdé odpovědi, včetně útoků na širší alianční infrastrukturu v Evropě.

Klíčovým bodem Bryenovy obavy je scénář, v němž by Spojené státy vyslaly na Ukrajinu své jednotky. V takové situaci podle něj nelze počítat s tím, že ruská reakce zůstane omezená na ukrajinské bojiště. Autor naopak tvrdí, že Moskva by se snažila zlomit celou alianční konstrukci a testovat soudržnost Západu útoky, které by mířily na logistiku, zázemí, infrastrukturu a schopnost aliančních států koordinovat obranu. Jinými slovy, moment vstupu amerických jednotek na Ukrajinu by byl okamžikem, kdy se konflikt přelévá do evropského prostoru v plném rozsahu, a tím i do oblasti, kde působí NATO a kde existují bezpečnostní závazky, které mohou eskalaci dále urychlit.

V analýze zaznívá i argument, že prakticky každé seriózní uvažování o velké válce v Evropě vede k závěru o mimořádné devastaci. Bryen hovoří o milionech obětí a o rychlém vyčerpání aliančních sil, protože konflikt vysoké intenzity by během krátké doby spotřeboval zásoby munice, techniky a náhradních dílů a zároveň by vyžadoval tempo mobilizace, které Západ v mírových podmínkách dlouhodobě nepěstoval. Jeho teze míří proti představě, že by NATO či Spojené státy dokázaly takovou válku řídit podobně jako omezené expedice posledních desetiletí. Podle autora by šlo o válku průmyslovou, dlouhou a krutou, v níž by rozhodovalo, kdo dokáže rychleji vyrábět, přesouvat a doplňovat.

Bryen přitom nešetří kritikou současných kapacit Spojených států. Tvrdí, že americký obranný průmysl není schopen vyrábět dostatečné množství potřebných zbraní pro dlouhý konflikt, že armáda nemá praktickou zkušenost s plnohodnotnou válkou proti soupeři srovnatelné síly a že udržet velkou expediční armádu tisíce kilometrů od domova v podmínkách intenzivní války je logisticky mimořádně náročné. V jeho podání nejde o zpochybnění kvality amerických vojáků nebo technologií, ale o upozornění na rozdíl mezi konflikty nízké či střední intenzity a konfliktem, v němž protivník dokáže ničit infrastrukturu, narušovat zásobování a vynucovat si tempo opotřebování.

Ještě tvrdší soud vynáší autor nad Evropou. V evropském prostoru podle něj existují dlouhodobé slabiny, které se v posledních letech daří napravovat jen částečně. Zmiňuje podstav personálu v armádách, nedostatky protivzdušné obrany a omezené zásoby zbraní, které by ve scénáři vysoké intenzity rychle došly. Evropu staví do kontrastu s Ruskem, které podle něj přešlo na plně industrializovaný válečný režim a dokáže rychle doplňovat ztráty i zvyšovat produkci. Autor také poznamenává, že posledním krokem, který ruský systém ještě může učinit, je plná mobilizace, a varuje, že eskalace do širší války by tento krok mohla urychlit a znásobit ruskou schopnost vést dlouhý konflikt.

Vedle evropského bojiště však Bryen považuje za zásadní i riziko druhé paralelní krize v Pacifiku. Tvrdí, že pokud by se Spojené státy vojensky zapletly na Ukrajině a v Evropě, vytvořilo by to strategické okno pro Čínu, která by mohla vyhodnotit americké vytížení jako příležitost k razantnějším krokům. V takovém scénáři by se podle autora oslabila schopnost USA odrazovat v otázce Tchaj wanu a zároveň by se zvýšila nejistota u dalších spojenců v regionu. Bryen připomíná i Korejský poloostrov, kde by případná akce Severní Koreje mohla dále roztříštit americkou pozornost a kapacity, a zmiňuje i Japonsko jako zemi, která by v prostředí širšího konfliktu mohla čelit ohrožení strategických ostrovních pozic.

V jádru Bryenovy argumentace je také spor o samotnou povahu amerického rozhodování o válce. Podle autora by dohoda podobná článku 5 s Ukrajinou mohla obejít roli Kongresu, který má v americkém ústavním systému klíčové slovo při vyhlašování války. Pokud by existoval předem podepsaný závazek automatické vojenské pomoci, politický tlak jednat by mohl vzniknout mimo standardní ústavní mechanismy a přenést rozhodovací centrum směrem k exekutivě. Bryen to interpretuje jako pokus oslabit strategickou nezávislost Spojených států, tedy schopnost rozhodnout se případ od případu podle vlastního zájmu, časování a rizik.

Aby svůj argument ukotvil, připomíná autor historickou epizodu z roku 1919, kdy Senát Spojených států odmítl ratifikovat Versailleskou smlouvu mimo jiné proto, že by podle kritiků přenesla zásadní pravomoci o vstupu do války na nově vzniklou Společnost národů. Bryen zdůrazňuje, že tehdejší odpor nebyl jen izolacionistickou náladou, ale ústavní a politickou obavou z toho, že mezinárodní závazek může v praxi vynutit účast v konfliktu bez plnohodnotného domácího rozhodnutí. V jeho interpretaci je současná debata o garancích pro Ukrajinu moderní variací stejného dilematu, jen s tím rozdílem, že dnes by šlo o konfrontaci s jadernou mocností a v prostředí propojených krizí v Evropě i v Asii.

Psali jsme. Žádné zbraně ani peníze Ukrajině. Fiala chce konec muniční iniciativy

Zvláštní pozornost věnuje Bryen rozdílu mezi samotným článkem 5 NATO a tím, co by znamenala bilaterální či jednostranná garance pro Ukrajinu. Upozorňuje, že článek 5 je v alianční praxi rámcem kolektivní obrany, v němž sice platí princip, že útok na jednoho je útokem na všechny, ale jednotlivé státy stále rozhodují o konkrétní podobě své reakce. To zachovává určitý prostor pro politické rozhodnutí a pro škálování odpovědi. Naproti tomu garance pro Ukrajinu by podle autora mohla vytvořit přímou a bezprecedentní právní povinnost jít do války, a tím odstranit flexibilitu právě ve chvíli, kdy je flexibilita pro odvrácení eskalace nejdůležitější. Podstatné je, že Bryen nepopírá potřebu podpory Ukrajiny, ale tvrdí, že forma této podpory může rozhodnout o tom, zda se konflikt udrží v mezích, nebo přeroste v systémovou katastrofu.

Celkové vyznění textu je varovné a v mnoha ohledech i polemické. Bryen odmítá představu, že silnější garance automaticky znamenají větší bezpečí, a naopak tvrdí, že právě automatismus závazku je největším rizikem. V okamžiku, kdy se z odstrašení stane závazek, se totiž zvyšuje pravděpodobnost, že některý z aktérů začne testovat hranice nebo že dojde k chybné interpretaci a řetězové reakci. Podle autora by proto debata neměla být vedena sloganovitě jako volba mezi odhodláním a slabostí, ale jako volba mezi odstrašením, které ponechává rozhodovací prostor, a garancí, která může rozhodnutí vynutit v nejhorší možný okamžik.

V době, kdy se současně diskutuje o budoucí bezpečnostní architektuře Evropy, o míře amerického zapojení a o tom, jaké podmínky mohou přinést příměří, se Bryenova argumentace snaží posunout pozornost od emotivních gest k tvrdé kalkulaci rizik. Jeho hlavní sdělení je, že garance podobné článku 5 pro Ukrajinu by mohly přepsat pravidla hry tak, že by Evropu nechránily, ale naopak ji vystavily mnohem vyššímu nebezpečí. Zároveň by podle něj oslabily americkou schopnost reagovat v Pacifiku a vytvořily podmínky pro souběh krizí, které se navzájem posilují. Pokud má být cílem stabilita, varuje autor, neměla by být budována na automatickém závazku k válce, ale na strategii, která snižuje pravděpodobnost eskalace a zachovává politickou kontrolu nad nejzávažnějším rozhodnutím, jaké stát může učinit.

(Kyncl, Aisia Times, foto: zai)