Politika
Zdeněk Zbořil: Anglosaská válečná lstivost

Mezi různými výklady pojmu válečná lest, je nejčastěji citován výrok čínského Mistra Suna (Sun-c´, angl. Sun Tze), který podle překladu jeho knihy Mistr Sun o umění válečném (zde v překladu Oldřicha Krále, Votobia 1995) mluví v kapitole o využívání špionů o mistrovství vyzvědačů a lstivosti válečníků.
A tvrdí, že bez nich nelze dosáhnout žádných válečných úspěchů, píše Zdeněk Zbořil v rozhovoru pro Prvnizpravy.cz.
Protože se domníváme, že toto tvrzení bylo poprvé zaznamenáno před více než dvěma a půl tisíci let, můžeme předpokládat, že se mu dostalo tolika praktických ověření, že je i dnes můžeme považovat za aktuální. Jen v evropském kulturním okruhu vedení válek byl tento názor doplňován a reinterpretován podle potřeby všech válkami posedlých a válek chtivých neosobností, že je to až ohromující.
Germánská lstivost se snoubila v dotyku se staroslovanským prostředím tak důvěrně, že to vedlo k pravidelnému vyvražďování celých skupin obyvatelstva od Rujany a Pobaltí, po střední a východní Evropu včetně Kyjevské Rusi a velkých částí ruského impéria.
Germáni, podle Tacita in O původu a mravech Germánů (před 115 n.l.), byly kmeny sobě blízké, až bratrské, které měly potíže s kulturní identitou za hranicemi impéria a jejichž jazyková sounáležitost byla definitivně kodifikována až Lutherovým překladem Bible na počátku 16. stol. Díky naší geografické blízkosti tomuto jevu jsme snad proto citlivější na výroky o moderní německé válečné lsti nebo lžím, jak je možné tuto kulturní a civilizační danost nazývat.
Když americký prezident Joe Biden pronesl ve svém prvním povolebním vystoupení v roce 2021 nezapomenutelná slova o Anglosaském světa a Indickém Pacifiku, do té doby neslýchaná, mohli alespoň čeští političtí zeměpisci pocítit nejen lehké vzrušení, ale i výhružně naléhavé upozornění.
Angličané, podobně jako Nizozemci a jiné národy, jejichž síla a moc závisela na námořním obchodu a dobývání osad, nám zanechali odkaz ve svém tvrdohlavě anglicizovaném dějepisu a geografii, který odmítá pojmenovat Indii podle názorů už dávno nezávislého státu Bharat India a Nizozemci si teprve po roce 1949 začali zvykat na jméno Indonésie. A dosud si stále nezvykli na Kalimantan nebo Sulawesi, ale tvrdošíjné mluví o Borneu nebo podle svých předchůdců bílých rádžů.
Prvnizpravy.cz - Zbořil: Výročí masakrů na Volyni
Ve Spojených státech to brali trochu pragmatičtěji, a tak hned v roce 1957 zahájili rozsáhlý studijní program na Cornell University v Ithace orientovaný na South-east Asia. To bylo v době, kdy ve Francii stále ještě snili o Francouzské Indočíně, ve Velké Británii mluvili o Britské Zadní Indii a dokonce i Nizozemci tajně podporovali některé indonéské generály, aby nebyli vůči Sukarnově Indonésii loajální.
Joe Biden jistě sám neobjevil Indický Pacifik náhodou a podobně jako kdysi Cornell University mu k přípravě a provedení americké války ve Vietnamu (s neúspěšnými přesahy do Laosu a Kambodže) posloužilo jeho programové a programující okolí, které oznámilo světu, že příští války budou v jižní Asii a v nekonečném Tichomoří. Sen nešťastného germánsko-nacistického zakladatele geopolitiky Karla Haushofera o významu Geopolitik des Pazifischen Ozeans (1925) tak prožil své znovuzrození.
Díky českým televizím, které neúnavně nakupují britské filmově dokumentární vysloužilce, se můžeme dovídat o lstivém vedení vojenských operací za druhé světové války, ale často jeho tvůrci na sebe dokonce prozradí, jak si představují že by měl současný svět pod jejich dnes, doufejme jen pod jejich omezenou supervizí, vypadat.
Asi není lepšího příkladu než nekonečný, i když přerušovaný, seriál o anglickém velehrdinovi ve službách britských králů a královen Jamesu Bondovi. Kdysi o jedné z těchto hříček přeplněné britskou aroganci napsal Adolf Hoffmeistr, který dával přednost francouzštině, ale měl také vynikající angličtinu, že je to pěkné svinstvo. Skvěle udělané, ale přece jen svinstvo. Možná toto jeho hodnocení mělo větší význam, než si ještě dnes můžeme domýšlet. A ti, kteří ještě vědí, co to byla Mnichovská dohoda, ještě možná pamatují slova českého básníka o perfidním Albionu z roku 1939.
Hledání britského angažmá v současných vojenských konfliktech jako kdyby chtělo všem neposlušným připomenout jak daleko sahá Rule Brittania. Na této mapě mají být konečně jako vždy ruské a čínské impérium, nezapomenutelná Bharat Mata, areál celého Blízkého východu a zejména pak jeho části tak emotivně popsané plukovníkem Lawrencem. Ani perský Írán není mimo zájem archaického britského názoru na svět. Osmanské impérium, Černomoří včetně ztraceného Krymu… a tak dále, až do nekonečna.
Tu hlavní myšlenku bychom mohli nalézt v euro-americké hříčce na téma Julese Verna z roku 1989 známou pod názvem Cesta kolem světa za osmdesát dní. Symbol britské vznešenosti pan Phileas Fogg se v ní při rozhovoru s britským konzulem nebo velvyslancem ve Spojených státech konečně dozví věčnou pravdu – ano, je to nečestné, ale vzhledem k okolnostem nezbytné!
Pokusme se tento jednoduchý vzorec použít k definici současných vojensko-politických aktivit Spojeného britského království Velké Británie a Severního Irska tyto historií ověřené modely imperiálního apetitu této země a zjistíme, že i to půvabné Jistě, pane ministře a Jistě, pane, premiére je nejen odkazem na minulost, ale i projekce do budoucnosti. A lstivé britské Vzpomínky na budoucnost se nám nemusí zdát nevyřešenou záhadou naší současnosti.

BIC / SWIFT kódKOMBCZPPXXX
