Problémem ovšem je, že tato hodnota, stejně jako hodnoty jiné, může být využívána nebo zneužívána k nekalým účelům. Zejména pokud jde o duchovní dědictví  evropských zemí, sdružených dnes v Evropské unii, matce všech Evropanů, a evropských kultur a civilizací, ačkoliv musíme přiznat, že dnes žijeme v době, kdy si to my Evropané a někdy i Indoevropané neradi připomínáme, píše Zdeněk Zbořil v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Už tato tři jména budí pozornost, protože si málokdo může být dnes  jist, že právě tito tři muži, z nich nejméně dva křesťansko-katoličtí věřící, kteří rozhodli kaceřovat politickou ideologii a politické myšlení svých spoluobčanů, nebudou moci být stíháni podle téhož zákona a díky tomu strávit v nejhorším případě až pět let v teplácích. O letošních předvolebních prázdninách to asi nebude, ale hned po nich se toho některá nervózní a  žalující strana může dopustit.

Nechme stranou ale Augiášův chlév za který je dnes prostým lidem považována česká justice.   A nezabývejme se, jak předpokládám, že i Marek Benda, který byl podpořen na počátku devadesátých let tehdejším ministrem školství Petrem Vopěnkou a vydal svůj (tuším) Úvod do politologie v asi čtyřiceti tisícovém nákladu pro střední a vysoké školy, který je naštěstí dnes k nenalezení. Tam jistě neopomenul poznámku jak vznikala a vyvíjela se komunistická utopie k politické ideologii a k politickému systému. Od Platóna, přes utopistická hnutí a chiliasty často opakující téma beztřídní společnosti, obvykle ve smyslu mravním a teprve na druhém místě se zabývajícími otázkami ekonomickými.  

Ani, dnes k nim nemusíme mnoho dodávat. První revolucí ovlivněnou komunistickými myšlenkami bylo povstání pařížských komunardů roku 1871, povražděných ale dodnes vzpomínaných na pařížském hřbitově Pere Lachaise. Tomu předcházela staletí uvažování o svobodě a obraněm proti násilí. Trvaleji získali komunisté moc poprvé v Rusku roku 1917 a  myšlenka světové revoluce, jejíž základnou se stala Komunistická internacionála, pozdě zlikvidována Gruzíncem Stalinem,  se zrodila jak dnes můžeme zdůraznit  na Západu.

A Thomas More, Graccchus Babeuf, Thomas Muntzer Jean-Jacques Rousseau, kteří strašili evropské monarchisty, feudály a katolickou církev víc než v naší době Kateřina Konečná.  Proto nezapomínejme, že jméno komunismus zřejmě poprvé použil roku 1839 francouzský utopista Etienne Cabet pro jím založené hnutí a roku 1840 také britský socialista John Godwy Barmby. Zase ta spanilá Francie a perfidní Anglie. Také slovo socialismus se začalo používat kolem roku 1845 a oba termíny už tehdy byla chápána jako synonyma.

Do této ideologické lajny ovšem patří i pozdější izraelské kibuci zakládané od počátku 20. století židovskými socialisty v Palestině, nebo komunitní experimenty probíhající v západním světě zejména v 60. letech 20. století.  Aby to měli naši soudci nad minulostí a politickým myšlením ještě těžší, budou se muset vyrovnat naši žalobci, soudci a kati také s problémem vědeckého marxismu. Jeho popularity na amerických a západoevropských universitách je stále divočejší, ačkoliv víme, že je projevem jen radikální reakce na způsob života na Západě, spíše než na Východě.

Jednorozměrného člověka, kterého kdysi představil celé jedné generaci sociolog Herbert Marcuse, měl svoje epigony, až do perverzní nevědomosti konzumní generace tetovaných, telefonujících a uměle inteligentních neosobností, které přestávají sami sobě rozumět. Divíme-li se, že tito přezrálí nedospělci po sobě střílejí i na staroslavné Alma mater v královské městě Praze nedivme se jim. O komunismu asi nic nevědí, a nebo se naučili jen to, co jim tříkráloví poslanci napovídali, a proto nevědí, že i jim zvoní hrana. A nedivme se ani jejich nevědomosti – je stejná jako byla ignorance všech generací jim předcházejících.