Předpokládáme, že toto uvedení nebylo motivováno povolebním hledáním českých politických elit  a jejich tázáním se v jakém stavu se nachází jejich politické rozhodování. Zda si nemyslí, že také jim jde o Fialovo všechno, Mackbethova cesta přes mrtvoly,  neboli také o boj o moc, v němž intriky mají větší naděje na úspěch, než dodržování slov a ducha zákonů. Těch se nám v posledních letech nedostává prostřednictvím zvolených zástupců lidu, i když víme, že ti mají být „věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české a státnosti československé…“ a v souladu s čl.2 Ústavy ČR „jsou zdrojem veškeré státní moci“. Dokonce jim „zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo“.

Později se mu dostalo pozornosti autorů nesčetných žánrů. V opeře Giuseppe Verdiho je toto temné drama asi nejpůsobivější, ale jen ve filmovém a scénickém provedení se v posledních 10-15 letech objevuje hned několikrát. Jako by tvůrci těchto často jen reinterpretací chtěli své diváky a konzumenty přesvědčit, že i naše doba může chápat toto drama jako aktuální.

K celosvětovému kulturnímu odkazu, který se stal součástí politiky, dávno patří diplomacie jedu a dýky, stejně jako bratrovražda, definovaná jako hřích už starozákonně. Dnes k tomu přibylo padání z oken, autonehody nebo předávkování.  A samozřejmě i symbolický meč, váhy a páska přes oči symbolizující nezaujatost.

Jeden z odkazů vládců starověké Číny byl, že podezřelí z korupce a šizení císařského domu na daních se trestali smrtí. Proto v některých případech nebylo třeba kata, protože viníkovi byla doručena hedvábná šňůra a on sám dokázal naplnit vůli vladaře. Nebylo to sice tak krvavé jako v Evropě, ale účelu bylo dosahováno stejně. 

Kdybychom si chtěli myslet, že vzpomínáme dávné historie, není to pravda. Dokonce ani dnes ještě nemůžeme tušit, zda se tak děje ve veřejně-tajných věznicích v Guantánamu, Abú Graib,  a prý také v Polsku. U nás MNO umí hrozit vojenským prostorem Libavá i olympijskému vítězi a pokud víme, jak snadné je nazvat naše spoluobčany sviněmi, a několikrát to na veřejnosti opakovat, musíme být ohleduplnější i ke své budoucnosti.