Jestliže se i na tento zatím poslední plod lidského rozumu budeme dívat jen jako na nový nástroj, který mý sloužit k perverznímu ovládání života lidských bytostí, zjistíme, že nic nového pod sluncem neexistuje. Václav Havel v eseji Moc bezmocných (1978), často citované v souvislosti s jeho reflexí doby, která se mu jevila také jako doba života v pravdě, o tom vypráví, podobně jako aforismus Mark Twaina, Jako době, která se nedokáže vyrovnat s nezřízenou touhou jednotlivců nebo i celých populací vládnout. 

Jeden ze základních dokumentů platných v ČR zaručuje lidská práva a základní svobody. Tvrdí se v něm, že …nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena a omezena může být jen v případech stanovených zákonem.…Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. 

Dnes bychom k tomu mohli dodat, že všichni  zákonem chránění mediální investigavci a ovlivňovači, by měli před zahájením své každodenní dřiny nahlas a přede všemi odříkat, že Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě  (čl. 10, odst. 3.) To by k současným starostem s tím, kdo je přítel, nepřítel a neutrál mohlo stačit a  také pamatovat si, že další zákonné normy tyto zde citovaná ustanovení jsou zavádějící a po havlovsku rozmělňující.

Představa jak vulgární nemoderující roztleskávači a podivně artikulující moderátorky opakují slova Základní listiny, která je součástí Ústavy ČR,  je jen zdánlivě vzdálené pověstnému zelináři z Havlovy Moci bezmocných, který bezmyšlenkovitě inzeruje politická hesla, jejichž obsah je mu lhostejný.

Snad to není jen subjektivní dojem, když se budeme domnívat, že s přímou úměrou rychlosti přenosu informací, s jejich omezením formálním, které vyžadují technické prostředky jejich přenosu, jsou dnes největší hrozbou společnosti bezmocných, těch, kterým se nedostává práva nebo bohatství, že si mohou dovolit vystupovat na veřejnosti. Být a stávat se členem obce, která podle své nálady a nenálady s jeho názory souhlasí a současně nesouhlasí, rozmělňuje právo na existenci celé pospolitosti.

Jeden z významných nástrojů tohoto ve skutečnosti odpírání základních práv, pro které jsme se svobodně rozhodli, je podivný zákon trestající propagaci komunismu a nacismu potlačující základní práva a ve skutečnosti samo šířící záští a nenávist. Formulace, že je trestné založit, podporovat nebo propagovat hnutí potlačující práva a svobodu člověka byla v Trestním zákonu ČR už dříve. Nově před slovo hnutí přibyla zpřesňující přídavná jména „komunistické, nacistické a jiné“.  

V post-nacistickém Německu mají, na rozdíl od České republiky, k dispozici Jaspersovu „Otázku viny“ a po Hannah Ahrendt dědictví „O původu totalitarismu“, a tak je jim blízký Tezaurus německého politického jazyka. V českém kulturně-právním prostředí alespoň Jan Kysela varuje před tím, co všechno vyhodnotí soudy podle tohoto dodatku jako podporu šíření komunismu. A také hned několik právních autorit znejistělo, když si uvědomily, co všechno by to mohlo být. Politická ideologie a politické názory, politické strany a konec konců i dějiny nejméně v posledních dvou stoletích. Nadpis Komunistického manifestu Karla Marxe a Bedřicha Engelse „Evropu obchází strašidlo komunismu!“ bude trestáno prý podle kontextu ve kterém bylo zneužit. A jak víme z dosavadních několika zvláštních ideově fundovaných rozsudků českých soudů, jinak by tomu mohlo být při posuzování tisku na tričku člena nebo členky Pirátské strany před pěti, deseti možná dokonce i více lety, jinak u člena organizace, spolku nebo politické strany, která bude v konkrétní době nepohodlná?

Jaroslav Veis napsal zvláštní utopickou sbírku povídek a vydal ji v roce 2009 po názvem „Evropu obchází strašidlo“.  Neměl by už někdo žalovat a soudit, zda to není rafinovaně skrytá propagace odsouzeníhodného hesla a ideologie, nebo jenom slov, která nám něco vzdáleně připomínají?  Nejsou znevažující a hanlivá, když víme, kdo je právě ubytován na pražských Hradčanech? 

Otázek bude přibývat nejen díky tomu, že média rezignovala na všechny pokusy o Všenápravu, ale také proto, že realita, které se tato slova dotýkají jsou zjednodušená a nesrozumitelná.

Z těchto diskusi si snad ještě pamatujeme na spor mezi mladým Ferdinandem Peroutkou a profesorem F.X. Šaldou, který v jednom ze svých prvních Zápisníků (1928) cituje Aristotelovu Politiku a vykládá pojem demokracie v dobovém kontextu. Tvrdí, že i komunisté jsou demokraty, stejně jako liberálové, v té době považované za deformované měšťáckou společností. Doslova říká …i komunisté jsou demokraty, ale jejich demokracie je demokracie chudých. Liberální demokraté jsou naopak pro demokracii bohatých. Nebude to soudně postižitelné? Možná u nás ne, ale ve Spojených státech už někde asi ano. 
 

Později, za německé okupace se intelektuálové v odboji, sdružení okolo Josefa Fischera (bratra J. L. Fišera), je mezi nimi i Milada Horáková, a připravujících Manifest Za svobodu! Spoléhají už na podzim 1941 na vítězství Sovětského svazu a diskutují o národním a světovém významu komunismu. Tyto názory mají svou popularitu i po roce 1945 a dokonce i krátkou dobu v dnes proklínaném symbolickém 25. únoru 1945. Také v projektu „obrozené Národní fronty“ se objevují myšlenky obnovy válkou zničeného hospodářství, inspirované britským modelem, které v podobě doporučovaném předsedou vítězné Labour Party Haroldem Laskim,  jsou vážně diskutovány sociálními demokraty a komunisty. Můžeme to od ledna příštího roku považovat za předmět diskusí nebo rozmnožíme řady prvních padlých nového řádu či zlořádu?

V podobném prostředí se začíná používat pojem lidová demokracie na rozdíl od liberální demokracie, která je některými odbojáři považována za odrůdu fašismu, jehož vzorem má být italský fašismus Benita Mussoliniho. Bude to propagace a šíření názorů nehodných komunikační strategie politických režimů a vlád Evropské unie, která bude dbát na to, abychom měli jen ty povolené a doporučené? A když už nelze žalovat Miloše Formana za Goyovy přízraky, co takhle se podívat, co dělá Varhan Orchestrovič Bauer?