Po bouřlivých událostech v Gdaňsku odešel do zahraničí, ale už v roce 1988 se vrátil a prožil ještě téměř dvacet let doma, jako kdyby si nechtěl nechat ujít, která z jeho proroctví budou naplněna. Je to neuvěřitelné, ale některé texty se zdají být napsány včera, dnes a dokonce se budou jistě  zdát atraktivní i zítra.

Jeden z jeho populárních textů je o tom, „že lidé vidí svět jinak, než jaký je, protože jsou zdrogovaní“. Když droga přestane působit, začnou vidět realitu a  to,  co viděli jako pokrok a realitu, bylo vytvořeno omamnými a psychotropními prostředky. Oni a vše okolo nich byly  jen kulisy, za kterými byl „primitivní zchátralý svět“,  který viděli pod vlivem. 

Tichý se opřel o lesklé madlo a čekal, až se kabina výtahu rozjede. Stěny kolem něj zářily chromem, podlaha se třpytila jako sklo.  Jenže náhle se obraz rozpadl – lesk zmizel, stěny se rozplynuly. Místo kabiny se před ním otevřel holý šachtový prostor, v němž se lidé  s námahou drápali po rezavém žebříku.  Muži v oblecích, ženy v drahých šatech – všichni se potili, funěli, a přesto se tvářili, jako by stáli v pohodlném výtahu.  Jejich oči byly zasněné, úsměvy klidné, protože halucinace jim ukazovala luxus, zatímco ruce se křečovitě držely příček.  

Hosté, kteří se tvářili, že ochutnávají nejjemnější pokrmy, ve skutečnosti hltali vše s odporem, jen jejich oči jim ukazovaly iluzi bohatství….Uvědomil si, že celé město je jen kulisa, že blahobyt je pouhá maska, pod níž se skrývá bída a hlad. Pak se obraz začal drolit. Skleněné stěny se rozpadly na oprýskané cihly, ocelové věže se proměnily v rozpadající se baráky. Ulice, které se zdály plné života, byly ve skutečnosti špinavé, plné odpadků a prachu. Lidé, kteří se tvářili jako zámožní měšťané, byli ve skutečnosti vyčerpaní, oblečení v hadrech, jejich kroky byly nejisté a unavené…. Celé město, které se zdálo být symbolem pokroku, bylo jen kulisou, malovanou na stěny jeho vědomí. Za ní se skrývala pravá tvář – ruiny, bída a klam.