Zpravodajka ČT na Ukrajině to označila za zločin proti lidskosti, na ukrajinských webech se do této chvíle ještě nic podobného neobjevilo. Možná je to i tím, že některá zpravodajství ČT mají dvou až třídenní zpoždění. Zejména ta ukrajinská nedělají žádní „zuřiví reportéři“, i když je historickou zkušeností, že v době Krymské války (1853-1856) se poprvé dělaly obrazové reportáže přímo z míst bojů díky fotografiím a telegrafům. Tedy, ještě jen v době poplatné tehdejší sdělovací technice a bez přístrojů dnes dodávaných čínskými výrobci. A také bez orgánů strategické komunikace, které uměly oddělit zrno od plev.

Protože vážnost a autorita bývalých koloniálních impérií a jejich metropolí není velká, bude třeba  také přidat na penězích a předpokládat, že se na Ukrajině objeví válečníci z některých zapomenutých koutů asijského velekontinentu.

Patentovat si páni prezidenti obou zemí tento svůj trik dát nemohou. Doporučuje ho dnes tak hojně citovaný čínský Mistr Sun v poslední kapitole své práce u umění válečném. I anglosaští spojenci mají své bohaté zkušenosti a došli už tak daleko, že se tím chlubí ve svých výpravných filmových produkcích. Asi už nevzpomeneme, že ve dnech bombardování Bělehradu v roce 1999 jedna strana zakazovala promítání hollywoodského velkofilmu Vrtěti psem a druhá jeho promítání opakovaně doporučovala.

Tyto informační souboje řídí štáby válečníků v uniformách i bez,  a zajímavé je i to, jak to vše dopadá, když se mezi sebou nedohodnou na alespoň základních pravidlech jako boxeři, kteří mají zakázané údery pod pás nebo ohrožující život soupeře. V těchto nám známých případech je naopak všechno povoleno a ani sebevětší ignorance organizátorů těchto podívaných není překážkou promotorů a kasír-šmíry, aby se nesnažili na tom něco vydělat.