Vombat obecný (Vombatus ursinus), v angličtině známý jako bare-nosed wombat, je jediným druhem rodu Vombatus a spolu se dvěma příbuznými „chluponosými“ druhy tvoří trojici žijících vombatů. Vyskytuje se v chladnější a vlhčí části jihovýchodní Austrálie a na Tasmánii. Na pevnině obývá především Nový Jižní Wales, Victorii a horské oblasti jižního Queenslandu, zatímco v Tasmánii zasahuje od pobřežních křovin po otevřené lesy. Druh má tři poddruhy: pevninský V. u. hirsutus, tasmánský V. u. tasmaniensis a ostrovní V. u. ursinus na ostrovech ve Furneauxově souostroví a na Maria Island v Bassově průlivu.

Na pohled je to podsaditý, nízko posazený vačnatec s holým širokým nosem, malýma ušima a neobyčejně silnými končetinami. Patří mezi největší hrabavé savce světa: dospělí jedinci běžně dorůstají délky kolem jednoho metru a hmotnosti 20–30 kilogramů. Zploštělé drápy a mohutná přední chodidla z něj dělají výkonného kopáče i spolehlivého spásače trav, ostřic a kořenů.

Ekologicky jde o nočního samotářského tvora, který přes den odpočívá v norách a v noci se pase. Jeho nory mohou mít jediný vchod, ale také tvořit rozsáhlé labyrinty dlouhé až desítky metrů a hluboké několik metrů. Po požárech se tyto podzemní úkryty stávají doslova „lesními supermarkety“ a útočišti života: fotopasti u 28 nor zachytily 48 různých druhů, které zde po ničivých požárech let 2019–2020 hledaly úkryt, vodu i potravu. Vombatí nory tak zvyšují odolnost celého společenstva menších savců, plazů a ptáků.

Charakteristickým znakem vombata je vak otevřený dozadu, což je praktické anatomické řešení, které chrání mládě před zasypáním při hrabání. Samice obvykle rodí jediné mládě; březost trvá přibližně měsíc a mládě zůstává v kapse šest až deset měsíců. Po vylezení zůstává s matkou do 12 až 18 měsíců a pohlavní dospělosti dosahuje kolem dvou let. V dobrých podmínkách může samice rozmnožovat během celého roku.

Ačkoli působí neohrabaně, vombat dokáže na krátké vzdálenosti sprintovat rychlostí až 40 km/h, což mu v členitém terénu umožňuje uniknout do nory. V případě ohrožení se brání charakteristicky – zádí. Zadní partie má vyztužené chrupavčitými strukturami a dokáže jimi útočníka přimáčknout o stěnu tunelu.

Zřejmě nejznámější zvláštností vombata je jeho krychlovitý trus, který slouží ke značkování území. Krychle se méně kutálejí a lépe zůstávají na vyvýšeninách. Vysvětlení přišlo z experimentů a pitev: v poslední fázi trávení vznikají v tlustém střevě díky nestejné pružnosti střevní stěny a rytmickým stažením ostré hrany, které formují měkkou hmotu do mnohostěnů. Tento fenomén popsala studie v časopise Soft Matter, vedená týmem z Georgia Tech a University of Tasmania.

Potrava se liší podle roční doby i stanoviště. Moderní analýzy DNA z trusu potvrzují, že vombati se živí převážně travami a bylinami a dokážou pružně přecházet mezi zdroji potravy podle dostupnosti a kvality.

Zdravotně druh trápí především svrab způsobený zákožkou Sarcoptes scabiei. Na Tasmánii zůstává výskyt klinických případů většinou pod pěti procenty populace, ale lokálně se objevují silná ohniska. Úřady doporučují případy hlásit a podle potřeby cíleně léčit. V Novém Jižním Walesu probíhají programy komunitní léčby, protože bez zásahu může onemocnění vést až k úhynu.

Psali jsme: Tragický triumf žokeje, který vyhrál závod až po své smrti

Další hrozby představují srážky se silniční dopravou, konflikty se zemědělci kvůli podhrabaným plotům a ztráta vhodných biotopů. Po požárech během „Černého léta“ 2019–2020 bylo ve Victorii zasaženo asi 21 procent vhodného habitatu vombata obecného, což snížilo kontinuitu travních porostů i dostupnost bezpečných úkrytů. Přesto je podle IUCN globální populace stabilní a druh je v kategorii „málo dotčený“ (poslední hodnocení 2024), i když regionálně může kolísat.

Vombat obecný je přesto jedním z klíčových „ekologických inženýrů“ australské krajiny. Jeho nory zlepšují vsakování vody, provzdušňují půdu a poskytují útočiště dalším druhům po požárech či obdobích sucha. Péče o průchodnost krajiny, bezpečnost silnic v úsecích s výskytem vombatů a včasné hlášení případů svrabu patří mezi jednoduché kroky, které pomáhají udržet tuto výjimečnou tvář australské přírody v dobré kondici.

Zdroje: IUCN Red List; Australian Museum; NSW Department of Climate Change, Energy, the Environment and Water; Parks Victoria; Soft Matter (Yang et al., 2021) – Georgia Tech & University of Tasmania; Journal of Mammalogy (studie využívání nor ostatními druhy); Wildlife Victoria (fact-sheet po požárech).

(mia, prvnizpravy.cz, foto: zai)