Paříž zažila 6. října prudký zlom. Premiér Sébastien Lecornu ráno podal demisi, a to jen několik hodin poté, co zveřejnil složení své vlády. Podle Elysejského paláce šlo o rezignaci po 27 dnech v úřadu, což z Lecornua činí nejkratčeji sloužícího premiéra moderních dějin Francie. Jádrem problému byla okamžitá eroze podpory napříč politickým spektrem a kritika, že nový kabinet v podstatě kopíruje předchozí sestavu. Tím vyvolal odpor nejen uvnitř širší vládní koalice, ale i v opozici. Následovala lavina politických výzev včetně volání po rozpuštění Národního shromáždění a rezignaci samotného prezidenta.

Lecornu svůj krok vysvětlil tím, že „nebyly naplněny podmínky pro výkon funkce“, a ostře se vymezil vůči „partikulárním apetýtům“ frakcí, jejichž podpora je v současném roztříštěném parlamentu nezbytná. Vůdce radikální levice Jean-Luc Mélenchon oznámil záměr iniciovat odvolání prezidenta, poslankyně Mathilde Panotová vyzvala Macrona k odchodu a přidala se i Marine Le Penová, která požaduje okamžité předčasné volby. Prezident zatím trvá na tom, že svůj mandát, končící v roce 2027, nedokončí dříve.


Macron reagoval pověřením právě odstoupivšího premiéra, aby během 48 hodin vedl sondážní jednání napříč stranami a pokusil se předložit rámec „akce a stability“. Tento krok ponechává otevřené všechny varianty: znovujmenování stejného premiéra, hledání nového kandidáta se širší podporou i krajní možnost rozpuštění sněmovny a vypsání předčasných voleb. Každá z těchto cest však naráží na stejný problém, kterým je trojblokový parlament, v němž žádná formace nemá sílu prosadit rozpočet bez bolestivých kompromisů.

Koaliční rovnice se Lecornuovi zhroutila prakticky okamžitě po oznámení jmen. Středopraví Republikáni (LR) naznačili, že stáhnou podporu kvůli silnému zastoupení Macronovy Renesance v novém kabinetu. Socialisté naopak hrozili, že vládu potopí, pokud nepřijme pozastavení penzijní reformy a jejich klíčové požadavky včetně vyššího zdanění majetku. Kabinet se tak ocitl v sevřeném koridoru, v němž se marně snažil vybalancovat tlak levice i pravice, a nakonec ztratil oporu na obou stranách.


Krize je přímým pokračováním patu, který přinesly předčasné volby v létě 2024. Ty zásadně proměnily rozložení sil a zanechaly Národní shromáždění rozštěpené mezi levici, střed Macronovy aliance a krajní pravici, bez realistické cesty k pevné většině. Lecornuův předchůdce François Bayrou padl na rozpočtu a dříve neuspěl ani Michel Barnier. Všichni tři premiéři jmenovaní od loňských voleb už skončili a rozpočtová štafeta tak znovu leží na prezidentovi, který musí rozhodnout, zda riskovat volby s nejistým výsledkem, nebo hledat dalšího „nepravděpodobného“ premiéra.


Politicky se Macron ocitá v trojím sevření. Opozice zleva požaduje vyšší zdanění bohatství a ústup od penzijní reformy, zprava zní volání po zeštíhlení sociálního státu. Obě strany přitom odmítají nést náklady kompromisu. Centristická osa prezidentovy moci tak uvízla mezi dvěma protichůdnými programy a zároveň čelí nedůvěře trhů, která zvyšuje náklady financování státu. Z institucionálního hlediska má Elysej stále nástroje, jak krizi procedurálně řídit, materiálně však bez dohody o rozpočtu a prioritách růstu žádné procedury stabilitu nezajistí.

Není proto překvapením, že analytici i ekonomové stále častěji mluví o potřebě nového hlasování jako nejčistší cestě k obnovení politické legitimity. Upozorňují ale, že i předčasné volby mohou přinést další fragmentaci a posílení krajní pravice, což by trhy vnímaly jako důvod k opatrnosti. Rozpočtová uzávěrka se blíží a bez většiny pro výdajový rámec hrozí další eskalace napětí mezi vládou, opozicí a investory.