Situace v západoafrickém státě Mali se během posledních dní dramaticky zhoršila. Islamistické skupiny spojené s organizací al-Káida provedly koordinované útoky na desítky měst a vojenských cílů, včetně strategického centra Kidal. Podle dostupných informací padl při přímém útoku na vojenské velitelství i ministr obrany.

To, co se ještě donedávna prezentovalo jako stabilizace situace, se během několika hodin rozpadlo. Vládnoucí vojenská junta byla zjevně zaskočena a její reakce působí slabě a nekoordinovaně. Jak upozorňuje původní analýza serveru The National Interest, „kolaps není otázkou zda, ale kdy“.

Tento vývoj není náhlý. Je to výsledek dlouhodobého selhání politického i bezpečnostního modelu v celém regionu Sahelu.

Kolaps, který byl předvídatelný

Krize v Sahelu má hluboké kořeny sahající až k událostem Arabského jara a následné válce v Libyi. Pád režimu Muammara Kaddáfího uvolnil obrovské množství zbraní, které se dostaly do rukou povstalců v regionu.


Evropa se tehdy pokusila situaci stabilizovat vojensky. Francie zahájila operace Serval a následně Barkhane. Ty sice krátkodobě zastavily postup islamistů, ale problém nevyřešily.

Klíčovým momentem byl odchod Francie a nástup vojenských junt v Mali, Nigeru a Burkině Faso. Ty přerušily spolupráci se Západem a vsadily na Rusko. Jenže právě zde se ukazuje zásadní omyl.

Ruský model selhává, Evropa nemá plán

Ruská přítomnost v Mali dnes připomíná sovětské angažmá v Afghánistánu v osmdesátých letech. Formálně kontroluje města, ale venkov zůstává v rukou povstalců.

Nasazené jednotky známé jako Wagnerova skupina, dnes přejmenované na Africký sbor, používají brutální taktiku. Ta sice přináší krátkodobé vojenské výsledky, ale zároveň radikalizuje obyvatelstvo. Výsledkem je paradox: čím tvrdší zásahy, tím silnější podpora pro islamisty.

Analýza ukazuje, že islamisté dnes kontrolují klíčové komunikace a ekonomické toky. Namísto přímého útoku na hlavní město Bamako uplatňují strategii pomalého vyčerpávání. Vybírají poplatky, blokují dodávky paliva a postupně oslabují stát. Tato strategie je mimořádně účinná. Junta ztrácí zdroje, zatímco povstalci sílí.

Znepokojivé je, že podobný model může být exportován i do sousedních států. Historie ukazuje, že politické kolapsy mají tendenci se šířit. Stejně jako Arabské jaro zasáhlo celý region, může se nyní šířit i destabilizace Sahelu.

Evropa může brzy čelit důsledkům

Největší slabinou evropské politiky je dlouhodobá neschopnost předvídat důsledky vlastních kroků. Odchod Francie byl prezentován jako konec neefektivní mise, ale fakticky vytvořil vakuum, které rychle zaplnily radikální skupiny a Rusko.


Migrační trasy vedoucí přes Saharu již existují. Kolaps státu by je dramaticky posílil. Evropští politici se často uklidňují tím, že geografická vzdálenost poskytuje ochranu. To je iluze. Historie ukázala, že pokud se vytvoří dostatečný tlak, migrační vlny si cestu najdou.

Současně nelze přehlížet bezpečnostní rozměr. Posilování organizací napojených na al-Káidu znamená nejen regionální destabilizaci, ale i potenciální export násilí mimo Afriku.

Krize v Mali není izolovanou epizodou. Je to symptom hlubšího problému, kterým je selhání kombinace vojenských režimů, zahraničních intervencí a absence dlouhodobé strategie.

Evropa dnes stojí před nepříjemnou otázkou. Ne zda se krize rozšíří, ale zda na ni bude připravena. Pokud bude reagovat stejně jako v minulosti, tedy pozdě a nekoordinovaně, může být překvapení o to tvrdší.