Přineslo varovné zjištění tvrdící, že až 54 % dotázaných Čechů se bojí zmanipulování výsledků podzimních parlamentních voleb ne „Putinovým“ zasahováním odkudsi z Ruska, ale vědomým působením současné české Fialovy vlády.

Ještě nikdy za posledních třicet pět let svobodných voleb v naší zemi nepřevážily u nadpoloviční části našich občanů obavy ze zmanipulování výsledků hlavních voleb, nota bene přímo prý českou vládou, tak silně, jako v posledních týdnech. Na místě proto není nad takovými náladami mezi občany mávnout rukou, ale nutné je kriticky se zamyslet, co se tak vážného v naší společnosti stalo, že více než polovina českých občanů se fakticky staví ke stavu dnešní české demokracie s rozpaky a nedůvěrou.

Někomu k přesvědčení o manipulaci s výsledky podzimních voleb možná stačí pouze několik příkladů z aktuálního dění v České republice: účelové postavení komunismu na úroveň nacismu, což se může hodit v boji proti Kateřině Konečné a jejímu Stačilo! (přestože ona zcela určitě nemá s gottwaldovským a bil‘akovským komunismem nic společného), nebo červnové zrušení už druhého osvobození Andreje Babiše v kauze Čapí hnízdo a přikázání tohoto nekonečného příběhu k novému projednání, či doslova jen pár hodin staré rozhodnutí české policie, která navrhla státnímu zástupci podání žaloby na Tomia Okamuru za údajný trestný čin podněcování rasistických nálad.

V sousedním Německu je situace s agresivitou části migrantů už tak neúnosná, že je ve veřejných dopravních prostředcích zakázáno nosit bodné a sečné zbraně. Okamurova SPD před podobným vývojem v naší zemi varuje (způsob či formu, jakou to na předvolebních plakátech Okamurova strana udělala, nechme raději na posouzení voličů, než na státním dohledu), ale za zjevné pojmenování tohoto hrůzného fenoménu jí hrozí snad i vyřazení z volebního boje. Premiér Fiala má za sebou jeden milión v kampeličce, na který „zapomněl“, kauza „Dozimetr“ Rakušanova STANu se ani po čtyřech letech neřeší a dění kolem miliardy z bitcoinů se ministryně Decroix arogantně vysmála slovy „je to tak hloupé, až je to trapné“. A děje se něco? Pokolikáté se už bude znovu prošetřovat Babišovo Čapí hnízdo nebo zkoumat, zda lídryně levicové opozice Konečná náhodou „nepropaguje komunismus“, a Fialově vládě flagrantní průšvihy procházejí? Je vážně tak divné, že se lidé obávají vládní manipulace s výsledky voleb?

Není se tak čemu divit, že lidé příliš důvěry ve vládou „necinknuté“ volby nemají. Vždyť na jedné straně vidí sebejistotu Petra Fialy, se kterou se soustavně naparuje, že „podzimní volby vyhraje“ (ač už řadu měsíců jeho vládní strany „vlají“ na konci žebříčku veřejné podpory) a současně jsou svědky státních (v očích běžných lidí tedy vládních) útoků na politickou opozici. Ve způsobech, s jakými „zachází“ vláda a „její stát“ s opozicí, hledejme zdroje frustrace velké části českých občanů, neboť vidí dvojí metr – „metr opoziční“ a „metr vládní“.

Obavy českých občanů z možného ovlivnění výsledků podzimních parlamentních voleb konec konců odstartovala sama Fialova vláda i silovým protlačením korespondenční volby. Bez ohledu na zásadní námitky opozice tento mimořádně sporný způsob účasti Čechů žijících po celém světě a leckdy majících jen dílčí (pokud vůbec nějaké) informace o dění v České republice, prosadila Fialova koalice s viditelným cílem nalézt doplňkový rezervoár hlasů, které jí v domácím prostředí asi chybí. Demokracie, nedemokracie. Jak snadné je korespondenčním hlasováním relativizovat důvěru ve výsledky svobodných voleb předvedly prezidentské volby v USA před pěti lety (Trump vs. Biden). Je opravdu tak nepochopitelné, že na základě těchto informací se lidé v naší zemi bojí manipulace s volebními výsledky?

A co před lety zrušené prezidentské volby v Rakousku, protože dopisní obálky s volebními lístky prý „řádně nelepily“? Co zrušené volby v Rumunsku, protože hrozilo vítězství toho, kdo asi vyhrát neměl? Co politický vývoj v sousedním Německu, ve kterém je populární AfD viněna málem z pokusů o přípravu vojenského převratu? Lidé v naší zemi snad neznají detaily těchto několika příkladů, jak se dá „nakládat“ s náladami voličů, jistá pachuť z toho všeho jim však v paměti zjevně utkvěla. Jak dlouhá je pak voličova cesta od oné pachuti k nedůvěře ve svobodné vyjádření názoru a objektivnost voleb?

Žijeme zvláštní dobu, jejíž diagnózu v mnohém určuje válka na Ukrajině a s ní spojený propagandistický tlak. Normálnost se z politické reality vytratila, snaha o obhajobu vlastního názoru je označována za radikalizaci, společnost je hluboce rozpolcena na „přátele“ a „nepřátele“. Nedostatek nabídky nekomentovaných informací je nahrazován vnucováním „správných“ názorů. Tento stav vládě Petra Fialy zřejmě vyhovuje, neboť ona sama s oblibou používá odsudky jiných pohledů na věc slovy „dezinformace“ či „toxický názor“.

Nikdy jsem za oněch posledních třicet pět let moderní české demokracie neslyšel tak lehkovážně a často vyslovovat úvahy, že „demokracie nefunguje“ a že k demokracii existují „přijatelné varianty“, jako v posledních měsících. Takové poškození cenného obsahu slova demokracie, které Fialova čtyřletá vláda dopustila, je katastrofou, která nám tu po ní – kromě jiného – zůstane.

Ivo Strejček

institutvk.cz