Je to logické, šéfové této organizace mají nejen velkou představivost a jsou mocensky nesmírně pragmatičtí, ale také dokáží pro činnost IS zajistit ohromné finanční prostředky.

Ví Západ opravdu, co chce v Sýrii?

Kde se vzal Islámský stát?

Co katapultovalo IS do současné pozice úspěšné vojenské síly, která dokázala ovládnout velkou část Iráku a Sýrie? Byla to v prvé řadě účast této organizace v bojích v Sýrii proti Asadovu režimu. Asadův sekulární režim byl trnem v oku mnoha významných světových i regionálních hráčů. V první řadě velmocem Západu a na prvém místě Spojeným státům. Západu vadila Asádova vazba na Irán a Rusko. Zhruba deset let se část amerických vojenských plánovačů zabývala přípravou chimérického vojenského úderu vůči Iránu. Zdá se, že také Izrael se přípravou takového preventivního úderu na některá íránská zařízení zabývající se jaderným programem dlouhá léta velmi vážně zabýval. Současná izraelská vláda má velmi dobrodružného ducha. Pro svůj záměr si ovšem nedokázala zajistit potřebnou podporu USA. A Američané naštěstí zůstali jen u štábních cvičení.

Vzpomínám si, jak při mé státní návštěvě v Egyptě, který jsem navštívil coby český premiér v roce 2006, tehdejší egyptský prezident Mubarak velmi vážně varoval před vojenskou intervencí Západu v Iránu. Jako výsledek takové zoufalé akce viděl úplnou vojenskou a politickou blamáž USA a obecně zemí Západu, které by se na intervenci podílely a k tomu ještě kompromitaci přátel Západu v arabském světě.

Arabské jaro se nějak moc nepovedlo

Západ s nadšením podpořil před čtyřmi lety tzv. arabské jaro. Výsledkem arabského jara je totální rozvrat Libye (Západ si ovšem zchladil žáhu na v té době již neškodném a ochočeném diktátoru Kaddáfím) a destabilizace řady zemí Sahelu.  Egypt po epizodní vládě islamistů z Muslimského bratrstva pouze obnovil vládní moc pod kuratelou své armády. A tak je jedinou zemí, která v důsledku arabského jara vylepšila své státní zřízení, Tunis.  Z umírněné a stagnující diktatury se Tunisko stalo demokratickou zemí (!).

V Sýrii např. Turecko vsadilo na počátku bojů před čtyřmi lety na Muslimské bratrstvo. Kde dnes jen syrští muslimští bratři jsou… Turci cvičili ve svých výcvikových táborech také islámské radikály. Umožňovali jim ještě v minulém roce útoky na pozice syrské armády ze svého území.

Izrael má dnes velmi klidnou hranici na Golanských výšinách, kde část hranice vedle syrské armády zaujímá syrská odnož Al Kajdy, vojenská organizace Al-Nusrá. Její zranění ozbrojenci jsou běžně léčeni v izraelských nemocnicích.  Al-Nusrá je ovšem v nesmiřitelném sporu na život a na smrt s Islámským státem (IS). A tak se nepřítel velkého nepřítele Izraele stal přítelem Izraele… Je otázkou, zda je takový přístup v boji proti mezinárodnímu terorismu tím opravdu vzorovým.

Západ (především Američané) vyzbrojoval od počátku bojů v Sýrii protiasadovskou  opozici, jejíž největší silou se v krátkém čase stali právě islamisté… A vyzbrojení islamistů se opravdu vydařilo…

Turecko možná ještě dnes sní svůj velký neoosmanský sen a snad jako jediné si nevšimlo, že je v Sýrii již zcela mimo hru. Konzervativní arabské státy z Perského zálivu mocně finančně podpořily všechny síly destruující jimi nenáviděný sekulární Asadův režim v Sýrii, jehož odrost ovšem notně podcenily. Asadův režim se opírá o podporu své třistatisícové armády zocelené tvrdými čtyřletými boji, což z ní (zejména ve spojení s Hizballáhem) dělá vojenskou sílu co do bojeschopnosti srovnatelnou s izraelskou armádou. B. Asad se ovšem opírá také o podporu většiny syrského obyvatelstva.  Zdá se, že nejlidnatější, západní, část Sýrie je nyní plně kontrolována baasistickou armádou. Křesťané, šíité a lidé spojení s baasistickým režimem ani nemají jinou volbu nežli obranu proti islamistům. Poddat se islamistům, pro ně znamená smrt anebo útěk ze země.

V Sýrii se Islámský stát (IS) pod vedením starých kádrů z bojišť od Bosny až po Čečnu zorganizoval, vycvičil nové bojovníky, zformoval vojenské útvary a začal s expanzí tam, kde cítil největší slabost. Tedy, do Iráku. Irácká armáda byla Američany vytvořena v rámci okupačního režimu, po pádu S. Husajna a po důsledném rozbití jeho armády. Nová irácká armáda zejména v prvních měsících svého střetu s IS připomínala spíš operetní sbor ve vojenských uniformách. Jeho příslušníci nebyli ochotni nějakého většího osobního angažmá, natož nasazení vlastního života. Je to typická žoldnéřská armáda.

Tak se IS jako válečná kořist dostala do rukou nejmodernější výzbroj, včetně té nejtěžší. Při svém tažení Irákem IS získával nejen nejmodernější zbraně, ale také obsazoval banky, zabavoval ve velkém rozsahu jejich aktiva – zlato, valuty. Ve východní Sýrii obsadil IS ropné vrty. Z těch má IS stálé příjmy, stejně tak jako z výběru „daní“ (nebo spíše z výpalného) od podnikatelů v syrských a iráckých městech.

IS svou bojovou, teroristickou strukturu transformoval do formy, která je schopna spravovat města i větší území, prostě vytvořil kvazistát.

V minulém roce se USA rozhodly k leteckým útokům na pozice Islámského státu v Iráku i v Sýrii. Od zahájení útoků USA a jeho spojenci provedli stovky útoků na IS. Tyhle údery jistou efektivitu mají, nejsou však schopny IS přivést k vojenské porážce.

Bojovníci do řad IS přicházeli, prakticky ze všech zemí Západu a nejen z nich. Dnes jsou dokonale vycvičeni, nabiti fanatismem a schopni vytvořit rozsáhlé konspirační sítě ve svých mateřských zemích. Pokud využijí také v zásadě neomezených finančních zdrojů IS, můžeme se „těšit“ na to, že teroristé spojení s touto organizací mohou zasahovat opravdu globálně, po celém světě.

Západ si ovšem svůj problém s IS způsobil tak trochu sám.  Podobné to bylo s Talibánem v Afghánistánu.

A jaké má dnes Západ možnosti?

To nejméně moudré, co Západ může nyní udělat, je poslat do Iráku a Sýrie, k bojům proti IS, expediční sbor. Západ se ještě nevyvázal z Afghánistánu a jeho armády by tak měly změnit jedno bojiště za druhé.

Druhou možností je najít modus vivendi se Syrií B. Asada a Iránem.  Znamená to v prvé řadě přestat blouznit o sekulární syrské opozici a začít podporovat armádu B. Asada. A stejně tak v Iráku umožnit vojenskou účast „dobrovolníků“ z Iránu po boku irácké armády, což by zvedlo morálku iráckých vojáků. Takové řešení by vedlo k poměrně rychlému vojenskému řešení problému zvaného Islámský stát. A současně k ukončení jedné z ohromných humanitárních krizí dnešního světa. Miliony uprchlíků ze Sýrie a Iráku by se mohly postupně vrátit do své vlasti. Takové řešení ovšem narazí na odpor Izraele. Již dnes se Asadova armáda spolu s Hizballáhem svou bojovou hodnotou vyrovná vynikající izraelské armádě. Po posílení Asadovy armády novými zbraněmi by relace síly Izrael – Sýrie ve vojenské oblasti dostala nový rozměr.

Upřímně, vojenská rovnováha izraelské a syrské armády by mohla být dobrým východiskem ke konečnému mírovému uspořádání vztahů mezi oběma zeměmi. Žádný rozumný vládce Sýrie přece nemůže v příštích třiceti letech dělat nic jiného – po ukončení krvavého a zničujícího vnitřního konfliktu – nežli rekonstruovat svou rozbitou zemi. Pomýšlet na válku s Izraelem může jen šílenec, a to Asad není.  Obávám se, že Západ se k přímé podpoře Asada neodhodlá, ale nechá mu jen volnou ruku v Sýrii. A v Iráku bude spoléhat na iráckou armádu a nedostatečně vyzbrojené kurdské bojovníky. To protáhne boje s IS na dlouhá léta… To je tedy ta třetí cesta. A mezi tím bude Islámský stát zaměstnávat země Západu svými teroristickými útoky.

Shrnutí:

IS přinesl do mezinárodního společenství ještě větší nebezpečí než před časem Al-Kajdá. Je velmi pravděpodobné, že IS je schopen zorganizovat globální síť, která bude uštědřovat citelné údery jednotlivým zemím Západu. Šokovat obyvatelstvo, zvyšovat napětí ve společnosti zemí Západu.  Západ – a na prvém místě Spojené státy – má v takovém nesmiřitelném boji, který jej čeká, jedinou možnost. V prvé řadě udusit Islámský stát v Iráku a v Sýrii a také ve všech jeho údech ve světě.

Je to podobné jako u rakoviny a její léčby.  Je potřeba rychle odstranit nádor a neumožnit, aby vznikly metastázy v tkáních a kostech.

Osobně bych dával přednost racionálnímu jednání se Sýrií a Íránem. Všechny ostatní cesty budou pro Západ velmi, velmi bolestivé.  Nevím, zda je Západ schopen taková bolestivá řešení unést.