Obecné zdůvodnění požadavku rozpadu euro-zóny zdůvodnil „obrovskými hospodářskými problémy“ zemí jižní Evropy a zdůvodňoval potřebou devalvovat jejich měny, což by podle Lafontainova názoru napomohlo překonat ekonomickou recesi.

Jistě, názory na existenci euro-zóny se zvláště nyní polarizují a počet jejích odpůrců vzrůstá, dokonce i těch s politickými ambicemi. Přesto bychom neměli ztrácet soudnost a smysl pro objektivitu. 1. Ony obrovské hospodářské problémy ve většině nesouvisejí s účastí země v eurozóně, především pokud jsou vyvolány fiskální nedisciplinou, strukturálními problémy v bankách i reálné ekonomice. Naopak eurozóna umožnila alespoň identifikovat závažnost těchto problémů (byť je doposud nedokázala vyřešit). Je pravdou, že díky zkreslenému vnímání rizika se tyto země mohly snadněji zadlužovat, než v případě zcela autonomních národních úrokových sazeb. 2. Devalvace by zřejmě pomohla těm ekonomikám, které vykazují jistou přizpůsobitelnou sektorovou strukturu, především v mezinárodně obchodovatelných aktivitách. Proto by zřejmě pomohla ekonomice španělské. Pouze parciálně pak řecké, kde s výjimkou turismu těžko nalézáme další aktivitu, díky níž by snížila deficit svého běžného účtu. Ani pro Itálii by to nebyla spása, neboť její vnitřní ekonomická rozdílnost je srovnatelná s tou evropskou. Navíc sama existence eurozóny umožnila eliminovat výskyt zneužívání devalvačních nástrojů v ekonomicky neodůvodněných případech a výrazně tak přispěla k měnové stabilizaci.

V nedávných několika letech došlo k obohacení konstrukce eurozóny o řadu preventivně-stabilizačních prvků. Ekonomika EU začíná vykazovat známky mírného oživení, kdy si začneme opět více vážit existence jednotného vnitřního trhu. A jeho fungování v doprovodu společné měny je nejen komfortnější, ale též nákladově výhodnější.

Petr Zahradník