Pisatelům těchto přání jsem věřil tehdy a věřím jim i dnes. Jak jsem tehdy napsal: „Mám pocit, že to drtivá většina z nich myslí upřímně a chtěl bych dodat, že mne ze všeho nejvíce dojímá spousta krásných přání od lidí, které osobně vůbec neznám, se kterými jsem se nikdy nesetkal a kteří mi píší „jenom tak“. Je to pro mě nesmírně zavazující.“ Lépe to dnes říci neumím. I teď přicházejí krásná přání a v jednom z dnešních přišla z Českých Budějovic i Alžbětinská serenáda. Tak si ji pro dokreslení adventní atmosféry pouštím.
 
Před 25 lety jsem se ve své úvaze zamýšlel nad větou jednoho z pisatelů, který se velmi přimlouval za to, aby platila „presumpce dobré vůle“. „Budeme-li mít všichni dobrou vůli, budeme-li všichni dělat jen dobré věci, bude v naší zemi všechno v pořádku.“ Autor těchto vět navíc spekuloval, že na světě určitě není nikdo, kdo by se „ráno probudil a řekl si: dnes budu skutečně zlý, skutečná potvora. Budu dělat špatné věci.“ Byl přesvědčen, že si to sám o sobě nemyslí nikdo a že se každý vidí jako dobrý. Trápilo ho, že většina z nás toto neuznává a že vychází z opačného předpokladu, že „úmysly jiných jsou zlé, nekalé, nečestné“.
 
Věty o dobru a dobré vůli sice zní hezky a vánočně vstřícně, ale já se obávám, že je tento způsob uvažování naprosto mylný. „Předpokládá, že existuje jakési dobro a že to, co se od tohoto dobra liší, je zlo.“ To jsem považoval za idealistický a příliš sebevědomý názor těch, kteří si myslí, že oni to dobro znají – a že ho mají v sobě. Tyto postoje já z řady důvodů přijmout nemohu. Proto jsem nabízel výklad alternativní: „každý z nás svým chováním, a to chováním vědomým, racionálním, prosazuje to, co on sám považuje za správné – a to primárně ze svého vlastního pohledu. S dobrem či zlem to nemá nic společného.“ Čili striktně jsem odlišoval autentické lidské chování a jeho důsledky od jakéhosi abstraktního dobra a zla.
Byl jsem i tehdy přesvědčen, že „úkolem toho či onoho uspořádání lidské společnosti je zajistit, aby protichůdné lidské zájmy přinášely – ve svém souhrnu – pozitivní výsledek“. A že právě protichůdnost zájmů je přirozeným zdrojem nepřetržitých lidských sporů a konfliktů. „Socialisté – a dodal bych, že dnes zejména zelení – tvrdí, že je dobro známé, že jde „jen“ o to ho objevit a pak „jen“ uskutečnit. Liberálové si naproti tomu, a to i o Vánocích, myslí, že je nejlepší, když nikdo na „majitelství dobra“ nemá nárok, když každý přidává k celku pouze svůj malý kousek pravdy a když má každý – v rámci elementárních principů fungujícího právního řádu – možnost o ni usilovat. Výsledek se získává až uvnitř procesu lidského chování a jednání. Proto nejde o předem rozlišitelné dělání dobra či dělání zla.“
 
Dodával jsem, že „bychom se alespoň dnes, v čase vánočním, měli zastavit a trochu skromněji a pokorněji se zamyslet nad pravdami svými a nad pravdami, které hlásají jiní.“ Žádal jsem, „abychom měli respekt k přirozenému řádu věcí, abychom si vážili už jen oné možnosti prosazovat svou představu štěstí a abychom byli připraveni přijmout i to, že v tomto snažení leckdy neuspějeme. Že se prosadí pravda někoho jiného. I to je součástí našeho života, i o tom můžeme my všichni dávat svá nezvratitelná svědectví.“
 
Před dvaceti pěti lety jsem napsal, že jsem optimistou a že věřím, že úsilí nás všech – přes veškerou vnější chaotičnost – povede k výsledku, který má v podstatě příznivý směr. Teď bych – o čtvrt století „moudřejší“ a hlavně starší – tak optimistický nebyl. Dlouhodobě to pravděpodobně tak může být, ale v představitelné budoucnosti vzhledem k našemu domácímu politickému vývoji a zejména vzhledem k vývoji v Evropě, resp. v Evropské unii, kde ne jako pouhá fantasmagorie hrozí válka, o tom přesvědčen nejsem. Nepřetržitá setkání Macrona, Merze, Starmera v doprovodu Zelenského to naznačují.
 
Přeji všem klidné a dobré, nikoli zlé Vánoce