Ekonomické zaostávání Evropské unie za Spojenými státy nelze podle ekonoma a hlavního analytika Trinity Bank Lukáše Kovandy zlehčovat argumentem, že Česko za posledních třicet let výrazně zbohatlo. Podle něj jde o dvě odlišné ekonomické reality, které spolu sice souvisejí, ale nevysvětlují stejný problém.

Kovanda upozorňuje, že Evropská unie po desetiletí fungovala jako mimořádně silný konvergenční mechanismus pro nové členské státy střední a východní Evropy. Země jako Česko, Polsko nebo Slovensko dokázaly rychle dohánět západní Evropu díky růstu produktivity, přílivu kapitálu, technologickému transferu i integraci do evropského trhu.

Právě český příklad podle něj ukazuje, proč je zavádějící tvrdit, že když rostla životní úroveň v Česku, nemůže Evropa ekonomicky zaostávat za Spojenými státy. Česká ekonomika totiž po roce 1989 vyrůstala z úplně jiné startovní pozice než vyspělé západní ekonomiky.

Kovanda připomíná data o hodinové produktivitě práce mezi lety 1995 až 2019. Zatímco v celé Evropské unii vzrostla produktivita o 38 procent, v Česku stoupla o 81 procent. Spojené státy ve stejném období zaznamenaly růst o 62 procent. Česko tedy podle těchto dat rostlo rychleji než evropský průměr i rychleji než americká ekonomika.

To ale podle něj nic nemění na tom, že Evropská unie jako celek vůči Spojeným státům slábne.

Hlavní problém podle Kovandy spočívá v tom, že největší ekonomiky eurozóny nedokážou dostatečně rychle posouvat technologickou hranici. Právě zde podle něj vzniká klíčový rozdíl mezi Evropou a Amerikou.


Za mimořádně alarmující označuje vývoj v Itálii a Španělsku. Produktivita práce tam podle něj mezi lety 1995 až 2019 vzrostla pouze o devět procent v Itálii a o šestnáct procent ve Španělsku. Takový výsledek označuje za katastrofální.

Významný podíl viny podle něj nese samotné euro. Kovanda na síti X popisuje tři hlavní mechanismy, kterými společná evropská měna poškodila konkurenceschopnost jižních států eurozóny.

První problém podle něj vznikl ztrátou možnosti devalvovat národní měnu. Itálie i Španělsko před vznikem eurozóny pravidelně reagovaly na pokles konkurenceschopnosti oslabením liry nebo pesety. Tím dokázaly zlevnit export a krátkodobě obnovit konkurenceschopnost domácí ekonomiky. Po zavedení eura tato možnost zmizela.

Druhý problém souvisel s prudkým poklesem úrokových sazeb po vstupu do eurozóny. Finanční trhy začaly jižní Evropu vnímat téměř stejně bezpečně jako Německo, což vedlo k levnějším úvěrům.

Ve Španělsku tento vývoj podle Kovandy rozpoutal obrovský investiční boom, který se ale soustředil především do stavebnictví a realitního trhu. Takové investice sice krátkodobě zvyšovaly hospodářský růst a zaměstnanost, nepřinášely však odpovídající růst produktivity, protože šlo o odvětví s relativně nízkou přidanou hodnotou.

Itálie podle něj doplatila na jiný efekt levných peněz. Nižší náklady na obsluhu veřejného dluhu umožnily italským vládám odkládat strukturální reformy ekonomiky. Země tak podle Kovandy ztratila tlak na modernizaci, zvýšení konkurenceschopnosti a reformu pracovního trhu či veřejných financí.

Třetí problém podle něj vznikl v důsledku rychlejšího růstu mezd a cen v jižních zemích eurozóny oproti Německu. Tento růst ale nebyl doprovázen odpovídajícím růstem produktivity.

Po vzniku eurozóny proudil do jižní Evropy nový kapitál, který však podle Kovandy často končil v málo produktivních sektorech. Ve Španělsku šlo zejména o reality a stavebnictví. Výsledkem bylo takzvané reálné nadhodnocení ekonomik jižního křídla eurozóny. Itálie i Španělsko se podle něj postupně staly drahými a méně konkurenceschopnými ekonomikami.

Kovanda zároveň zdůrazňuje, že ekonomické zaostávání Evropy vůči Spojeným státům dnes potvrzuje stále více evropských ekonomů i institucí. Zásadním problémem je podle něj právě produktivita, tedy objem hodnoty vytvořené za jednotku času.

Produktivita podle něj představuje základní motor dlouhodobého bohatnutí společnosti. Vyšší produktivita umožňuje růst mezd, životní úrovně i konkurenceschopnosti ekonomiky.


Právě schopnost vytvářet nové technologie a rychle je přetavovat do ekonomické praxe podle Kovandy vysvětluje, proč Spojené státy dokázaly Evropě v posledních dekádách výrazně odskočit.

Pokud by Evropská unie držela se Spojenými státy krok v produktivitě práce, její podíl na světovém HDP by sice pravděpodobně i tak postupně klesal, ale podle Kovandy výrazně pomaleji než ve skutečnosti.

Odmítá také argument, že Spojené státy svůj ekonomický růst pouze „kupují na dluh“. Samotný růst produktivity podle něj nelze jednoduše financovat deficitním utrácením. Produktivita totiž není otázkou pouhého objemu výroby nebo veřejných výdajů, ale schopnosti vytvářet inovace prostřednictvím výzkumu a technologického vývoje.

Na závěr Kovanda připomíná i bezpečnostní rozměr celé debaty. Podle něj evropské státy po roce 1990 dlouhodobě profitovaly z toho, že Spojené státy nesly dominantní část obranných nákladů NATO.

Tvrdí, že pokud by se evropské země dělily se Spojenými státy o obranné výdaje v poměru padesát na padesát, dnešní zadlužení Evropské unie by bylo výrazně vyšší. Podle jeho odhadu by veřejný dluh EU dosahoval přibližně 115 procent HDP místo současných zhruba 80 procent. Americký dluh by se naopak podle něj pohyboval kolem 100 procent HDP místo dnešních přibližně 120 procent.

Celková Kovandova argumentace tak směřuje k závěru, že Evropa dnes čelí především strukturálnímu problému slabé produktivity, nedostatečné technologické dynamiky a dlouhodobě pomalejší schopnosti vytvářet inovace než Spojené státy. Právě v tom podle něj leží hlavní příčina postupného ekonomického oslabování Evropské unie v globálním měřítku.



Zdroje: 1. https://x.com/LukasKovanda/status/2052244402727166190; 2. https://x.com/LukasKovanda/status/2052290236944683410