Ve středověké Evropě nebylo jídlo jen otázkou hladu nebo chuti. Bylo také součástí společenského pořádku, náboženské disciplíny a politické kontroly. To, co měl člověk na talíři, často vypovídalo nejen o jeho majetku, ale i o tom, kam ve společnosti patří.

Evropské státy od pozdního středověku přijímaly takzvané sumptuární zákony, tedy pravidla, která měla omezovat okázalou spotřebu. Nešlo jen o oblečení a šperky, ale také o hostiny, počet chodů a druhy podávaných jídel. Smyslem bylo udržet viditelné rozdíly mezi společenskými vrstvami a zabránit tomu, aby bohatnoucí měšťané nebo nižší vrstvy začaly napodobovat životní styl elit.  

V Anglii patří k nejznámějším předpisům statut z roku 1363 vydaný za vlády krále Edward III. Tento zákon podrobně upravoval, jaké látky, kožešiny a ozdoby smí nosit různé vrstvy obyvatel. Zákon vznikl v době po morové epidemii, kdy nedostatek pracovních sil zvýšil mzdy a část nižších vrstev si začala dopřávat luxus, který byl dříve vyhrazen vyšším stavům. Cílem bylo znovu zvýraznit společenské hranice.  


Do každodenního života navíc výrazně zasahovala katolická církev. Půst nebyl okrajovou náboženskou praxí, ale běžnou součástí roku. Pátky bez masa, velikonoční půst, adventní omezení i další postní dny znamenaly, že křesťané trávili významnou část roku pod dietními pravidly. Historici uvádějí, že v západní Evropě připadalo na různé formy půstu přibližně třetina kalendářního roku, někde i více. Na přísnější postní dny byly omezeny nejen maso, ale v některých obdobích i mléčné výrobky nebo vejce.  

To však neznamená, že by středověký člověk automaticky hladověl. Půst obvykle znamenal zákaz masa ze suchozemských zvířat, nikoli úplný zákaz výživného jídla. Běžnou součástí jídelníčku byly ryby, luštěniny, obilné kaše, chléb, zelí, cibule, sýr a pivo. V pobřežních oblastech nebo v krajích s rybníkářstvím byly ryby zcela běžnou náhradou. Středověká strava tak byla pestřejší, než jak ji často líčí moderní mýty.  


Právě v tom je středověká zkušenost zajímavá i dnes. Ukazuje, že jídlo nikdy nebylo jen soukromou záležitostí. Bylo součástí širších pravidel, která odrážela rozdělení moci ve společnosti. Ve středověku se to dělo otevřeně a bez obalu. Dnes mají debaty o výživě jiný jazyk i jiné motivy, ale historie připomíná jednoduchou věc: kdo mluví o tom, co by měli jíst ostatní, ten často nemluví jen o zdraví, ale také o tom, jak má společnost vypadat.