Česká republika se po volbách v roce 2025 dostala do situace, která až znepokojivě odpovídá modelu takzvané politiky totální nenávisti. Vítězem voleb se stalo hnutí ANO a jeho předseda Andrej Babiš se po čtyřech letech vrátil do čela vlády. Prezident Petr Pavel jej jmenoval premiérem v prosinci 2025 a následně vznikla vláda, která získala důvěru Poslanecké sněmovny.  

Na první pohled jde o standardní demokratický proces. Volby proběhly, vítěz sestavil vládu a převzal odpovědnost. Ve skutečnosti však politická realita vykazuje hlubší problém. Opozice, tvořená stranami, které ještě nedávno držely moc, odmítla přijmout roli konstruktivního partnera. Místo toho zvolila strategii permanentního konfliktu.

Tento přístup není jen taktický. Odráží širší posun v politickém myšlení, kdy se soupeř nevnímá jako legitimní protivník, ale jako hrozba, kterou je třeba delegitimizovat. Česká politika se tak posouvá od soutěže programů k boji o samotnou existenci.

Vláda jako terč a opozice bez hranic

Vláda vedená Andrejem Babišem vznikla jako projekt silného lídra, který dlouhodobě polarizuje společnost. Vedle něj stojí další výrazné postavy spojené s výkonem exekutivy a ekonomickým řízením státu. Politika vlády se opírá o důraz na výkon, stabilitu a rychlá rozhodnutí, což je styl, který přináší výsledky, ale zároveň posiluje konfliktní rámec.


Tento styl komunikace má zásadní důsledek. Znemožňuje jakoukoli spolupráci i v oblastech, kde by bylo možné dosáhnout shody. Politická debata se tak redukuje na jednoduché schéma my proti nim.

Zcela specifickou roli v tomto konfliktu sehrává prezident Petr Pavel. Ten se postupně přestal profilovat jako neutrální moderátor a svým vystupováním se přiklonil na stranu opozice. Konflikt vyvrcholil v situaci kolem jmenování členů vlády, kdy prezident odmítl některé nominace, což vedlo k ostrým sporům s kabinetem.  

Zásadní moment však představovala i jeho nepřímá podpora protestních akcí. Prezident veřejně poděkoval účastníkům demonstrací svolaných iniciativou Milion chvilek a dal najevo, že jejich občanský postoj vnímá pozitivně. Demonstrace, kterých se účastnily desetitisíce lidí, přitom mířily proti konkrétním krokům vlády a některým jejím představitelům.  

Tím se hlava státu fakticky ocitla na jedné straně politického střetu. Prezident sice formálně neorganizuje opozici, ale svým postojem jí poskytuje legitimitu a posiluje její pozici. V systému, který je založen na vyvažování moci, jde o významný posun.

Společnost jako zrcadlo politického konfliktu

Nejvážnějším důsledkem současného vývoje není samotný politický spor, ale jeho přenos do společnosti. Politici svým stylem komunikace nastavují normy veřejné debaty. A ty se postupně posouvají směrem k agresi a odmítání.


Tento stav se promítá i do konkrétních témat. Ekonomická opatření, zahraniční politika nebo sociální otázky nejsou posuzovány podle svých dopadů, ale podle toho, kdo je prosazuje. Jakákoli snaha o kompromis je vnímána jako slabost nebo zrada.

Výsledkem je situace, kdy politika přestává plnit svou základní funkci. Namísto hledání řešení se stává nástrojem mobilizace a rozdělování. Přesně v duchu principu, který lze shrnout jednoduchou větou. Protivník není partner, ale nepřítel.

Česká republika se tak ocitá na křižovatce. Buď se politická reprezentace vrátí k základům demokratické kultury, tedy k dialogu a respektu, nebo se bude dál prohlubovat model, ve kterém nenávist nahrazuje argumenty.

Zkušenosti ukazují, že druhá cesta je snadná, ale nebezpečná. A jakmile se jednou stane normou, jen velmi obtížně se opouští.