Poslanec, lékař a člen hnutí ANO Jiří Mašek se pokusil vytrhnout čtenáře z pohodlné, ale podle něj falešné představy světa, kde se velké věci dějí náhodou, bez logiky a bez záměru. Nezačíná opatrně, jde rovnou proti proudu a nastavuje ostrý tón. „Fakt mě baví, jak ještě pořád existují lidi, co si jedou tu pohádku, že Donald Trump je jenom nějakej náhodnej klaun v červený čepici,“ píše a tím hned rozbíjí představu politiky jako improvizace bez hlubší strategie. V jeho pojetí už nejde o naivitu, ale o vědomé přehlížení reality. „To už dneska není ani naivita, to je regulérní ignorace reality,“ napsal Mašek na sociální síti Facebook. 

Mašek se nesoustředí na jednotlivosti, ale na celek. Tvrdí, že jakmile si člověk začne skládat události vedle sebe bez ideologických brýlí, začne se rýsovat obraz, který má svou logiku. Ne nutně dokonalý plán do posledního detailu, ale systém, kde jednotlivé kroky dávají smysl v kontextu boje o zdroje a kontrolu. Právě tady začíná jeho hlavní linie. Svět podle něj nestojí na proklamacích ani hodnotách, ale na energii, surovinách a schopnosti řídit jejich tok.


V kontrastu s tím staví Spojené státy, které podle něj nehrají na ideologii, ale na tvrdá čísla a infrastrukturu. Posilují vlastní těžbu, investují do rafinérií a systematicky budují energetickou soběstačnost. V jeho interpretaci nejde o reakci na krizi, ale o dlouhodobou strategii, která dává Spojeným státům výhodu. Kontrola nad energií znamená kontrolu nad ekonomikou a tím i nad politickým vlivem. Zatímco Evropa podle něj řeší ideové spory, Spojené státy upevňují pozici tam, kde se rozhoduje.

Další díl skládačky představuje Venezuela. Země rozbitá vnitřní krizí, ale zároveň disponující jedněmi z největších zásob ropy na světě. Mašek upozorňuje, že se znovu dostává do hledáčku a že kolem ní probíhá tlak na změny. Nepopisuje detaily, spíš naznačuje logiku. Když má někdo zdroj, bez kterého se svět neobejde, stává se automaticky součástí hry. „Náhoda? Jasně, určitě,“ poznamenává ironicky a zpochybňuje představu, že jde o izolovaný vývoj.

Stejnou optikou nahlíží na Írán a širší region Blízkého východu. Neustálé napětí, hrozby konfliktů a destabilizace podle něj nejsou jen důsledkem historických sporů, ale součástí tlaku na klíčové oblasti. Do středu pozornosti staví Hormuzský průliv. Úzké hrdlo, kterým proudí obrovská část světové ropy. Kdo má vliv na toto místo, drží podle něj páku na ceny, trhy i celé státy. Nejde jen o vojenskou sílu, ale o schopnost ovlivňovat tok surovin, bez nichž se moderní svět zastaví.


A pak se vrací zpět k Evropě. V jeho podání stojí stranou, sleduje vývoj a nese důsledky. Dražší energie, dražší výroba, dražší život. Kritika míří na představu, že ekonomiku lze řídit bez ohledu na realitu zdrojů. Ideologické debaty podle něj nevytvářejí kapacity ani nezajišťují dodávky. V tom vidí zásadní problém. Evropa podle něj reaguje, místo aby hrála vlastní hru.

Závěr jeho úvahy je přímočarý a bez kompromisů. „Ne, tohle není chaos. Tohle je tvrdá hra o zdroje, logistiku, kontrolu nad trhem a o to, kdo bude diktovat podmínky.“ Připouští, že svět není dokonale naplánovaný a že se mnoho věcí vyvíjí za pochodu, ale odmítá představu nahodilosti jako hlavního vysvětlení. V jeho pohledu existuje jasná logika. Kdo chápe význam energie, surovin a tras, ten určuje směr. Kdo se drží iluzí, ten podle něj zaplatí cenu.