Když v roce 2016 vznikla „Koncepce podpory sportu 2016–2025 – SPORT 2025“, šlo o jeden z největších strategických dokumentů českého sportu po roce 1989. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy tehdy představilo plán, který měl během deseti let změnit fungování sportu v České republice od práce s dětmi až po reprezentaci státu na olympijských hrách. Dokument měl vytvořit dlouhodobou stabilitu, nastavit priority financování a reagovat na alarmující stav pohybové aktivity české populace.

Dnes, po skončení platnosti této koncepce, však zůstává zásadní otázka bez odpovědi. Splnila vůbec svůj účel?

Právě zde začíná problém, který je mnohem hlubší než pouhá administrativní chyba. Pokud stát připraví desetiletou koncepci, investuje podle ní desítky miliard korun a následně nepředstaví její systematické vyhodnocení, vzniká situace, kdy není možné objektivně určit, zda strategie fungovala, nebo selhala.

„Strategický dokument bez vyhodnocení ztrácí svůj význam. Nejde jen o papír, ale o základní nástroj řízení veřejné politiky,“ upozorňují odborníci na sportovní management.

Co měla koncepce SPORT 2025 změnit

Dokument SPORT 2025 vznikal v době, kdy stát stále více upozorňoval na zhoršující se fyzickou kondici populace, rostoucí obezitu dětí i nedostatečné financování sportovní infrastruktury. Koncepce proto definovala několik klíčových oblastí, které měly být během deseti let zásadně posíleny.


Další zásadní oblastí byla podpora mládežnického sportu a sportovních klubů. Koncepce počítala s tím, že stát vytvoří stabilnější systém financování, který umožní dlouhodobou práci s dětmi a mládeží. Současně měla být posílena role trenérů, vzdělávání i regionální sportovní infrastruktury.

Velkou kapitolou byla také podpora vrcholového sportu a reprezentace České republiky. Dokument řešil financování přípravy reprezentantů, fungování rezortních sportovních center i otázku mezinárodní konkurenceschopnosti českého sportu.

Koncepce se přitom netýkala pouze sportu samotného. Obsahovala také cíle spojené s ekonomikou sportu, transparentností financování, bojem proti dopingu nebo zlepšením koordinace mezi státem, kraji a sportovními organizacemi.

Právě proto je dnešní absence vyhodnocení tak zásadní. Nešlo o okrajový dokument, ale o strategii, která měla určovat směr celého systému.

Co mělo být vyhodnoceno

Vyhodnocení koncepce přitom nemělo být formální zprávou o splněných úkolech. Stát měl analyzovat, zda se skutečně podařilo naplnit hlavní cíle dokumentu a zda veřejné prostředky přinesly očekávaný efekt.

Jednou z klíčových otázek mělo být, zda se zvýšila pohybová aktivita obyvatel a zda stát dokázal zpomalit zhoršování zdravotního stavu dětí. Právě oblast prevence a podpory pohybu byla jedním z hlavních argumentů pro masivnější podporu sportu z veřejných peněz.

Vyhodnotit se mělo také fungování systému financování sportu. Koncepce slibovala větší stabilitu a transparentnost. Otázkou dnes je, zda se podařilo odstranit dlouhodobou nejistotu sportovních klubů a svazů nebo zda systém zůstal závislý na každoročních změnách dotačních programů.


Vyhodnocení se mělo týkat i sportovní infrastruktury. Během deseti let byly investovány značné prostředky do hal, stadionů a sportovišť. Bez systematické analýzy však není jasné, zda byly tyto investice rozdělovány efektivně a zda odpovídaly skutečným potřebám regionů.

Zcela zásadní měla být i analýza fungování samotného systému řízení sportu. Jenže právě během platnosti koncepce došlo k zásadní změně, když byla vytvořena Národní sportovní agentura a sport přestal být plně řízen pouze Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Tím se zásadně změnily kompetence i struktura řízení, což původní koncepce vůbec nepředpokládala.

A právě zde se dostáváme k největšímu paradoxu celé situace. Stát změnil systém řízení sportu, vytvořil novou instituci, rozdělil pravomoci a současně nevyhodnotil strategii, která vznikla ještě pro původní model fungování.

Bez takového vyhodnocení dnes není jasné, které části systému fungují, které selhaly a jaké priority by měl český sport vlastně sledovat v dalším období. Místo jasného strategického navázání tak vzniká prostředí, kde se jednotlivé kroky často řeší odděleně a bez pevné dlouhodobé opory.

A právě to může být jeden z největších problémů českého sportu v současnosti. Ne nedostatek dokumentů, ale absence jasného vyhodnocení toho, co stát za posledních deset let skutečně dokázal.