Napětí kolem Íránu už dávno nepředstavuje jen regionální problém. Dopady konfliktu zasahují energetiku, obchodní trasy i vztahy mezi velmocemi a proměňují rovnováhu sil napříč celou Eurasií. V centru pozornosti se ocitají nejen Spojené státy a Evropa, ale také Rusko, Čína či Indie, jejichž zájmy se v mnohém rozcházejí.

Právě rozdílné reakce těchto aktérů ukazují, že svět se vzdaluje jednoduchému rozdělení na spojence a soupeře. Každý z hráčů sleduje vlastní strategii, která se může měnit podle vývoje konfliktu i jeho dopadů na globální ekonomiku a bezpečnost.

Na aktuální vývoj na Blízkém východě se zaměřil bývalý velvyslanec a profesor Petr Drulák. Ve svém komentáři popisuje, jak konflikt v Íránu přeskupuje vztahy mezi velmocemi a odhaluje jejich odlišné zájmy. Upozorňuje také na rostoucí význam regionálních hráčů a na to, že současné geopolitické uspořádání může být jen přechodné.

„Írán hýbe Eurasijí. Válka v Iránu je v našich médiích rozebírána především z hlediska Evropy a USA. Mimo obav z jaderné eskalace a zděšení nad masivními lidskými i materiálními škodami nás zajímá, jak zahýbe s dostupností prázdninových letenek, energiemi, migrací či americkou politikou. Válka však také radikálně mění poměry na obrovském eurasijském kontinentu, jehož jsme západním výběžkem. Zejména nám připomíná zásadní odlišnosti v postavení i zájmech takových globálních velmocí jako Rusko, Čína a Indie, které jsou často zjednodušeně vnímané jako američtí rivalové z BRICS. Také odhaluje svébytnost politiky regionálních velmocí jako Pákistán, Saúdská Arábie či Turecko, které jsou se stejným zjednodušením vnímané jako američtí spojenci.


Válka také Rusku otevřela nové příležitosti. Odvrátila pozornost USA od Ukrajiny a radikálně zvýšila globální poptávku po plynu a ropě, jichž má Rusko dostatek. Coby dodavatel energie Rusko dnes podstatně posílilo i vůči svým partnerům Číně a Indii. Dosud se muselo podbízet a být vděčné, že čínské a indické nákupy kompenzují ztráty evropského trhu. Peking stlačoval ceny a Indie pod tlakem USA dokonce přestávala ruskou ropu nakupovat. Dnes se role obrací.

Ani pro Čínu není situace jednoznačná. Ze stejných důvodů jako Rusko nestojí o to, aby USA z Íránu odešly jako vítěz. Pokud tam zabřednou do války, která je bude vysilovat a poškozovat, Washington to odvrátí od neskrývané priority, jíž je zadržování Číny. Na druhou stranu Čína potřebuje energetické a další zdroje z Perského zálivu, nejen z Íránu, ale také od arabských dodavatelů. Jejich reálné zničení hrozí rozsáhlými národohospodářskými škodami i oslabením čínské pozice ve strategickém partnerství s Ruskem. Proto dnes Čína pomáhá Pákistánu zprostředkovat mír. Nejspíše s rozpaky přijímá íránskou iniciativu vybírat poplatky za proplutí Hormúzu v čínské měně, která na Američany působí jako rudý hadr a na niž Čína nejspíše ani není připravena.

Čínské rozpaky však nejsou ničím ve srovnání s indickými. Závěrem Bidenovy administrativy a počátkem Trumpovy se v mnohém s Moskvou a Pekingem sblížila, ale nikdy nesdílela jejich výrazně protiamerický kurz. Pro svoji bezpečnost považuje Čínu za větší problém než USA. Nakonec tiše akceptuje americké sekundární sankce na ruskou ropu a od konce loňského roku omezuje její dovoz. Také už nějakou dobu dává najevo, že bude kupovat méně zbraní u tradičního dodavatele Ruska. V únoru oznámila nákup stovky francouzských stíhaček. Dva dny před americko-izraelským útokem ukončuje indický premiér Modi návštěvu Izraele, během níž své hostitele ujišťuje o strategickém partnerství mezi oběma zeměmi.

Ale strategické partnerství chce i s Íránem. V íránském Čáhbaháru buduje přístav, který má být klíčovým strategickým bodem spojení s Afghánistánem, střední Asií a Ruskem umožňující obejít nepřátelský Pákistán. V prvních dnech války probíhalo plánové námořní cvičení s íránským námořnictvem. Ale když se íránská loď z cvičení vrací, americká ponorka ji potopí i se sedmdesáti kadety na palubě. Indie to přešla mlčením, jako i mlčela k samotné válce proti Íránu.


S obrovskou nevolí musí v Dillí sledovat, jak se v důsledku konfliktu dostává do popředí tradiční nepřítel Pákistán. Ujímá se role zprostředkovatele mezi USA a Íránem, čímž dává najevo, že je respektovaným mezinárodním hráčem s vazbami všemi směry. Současně je hráčem zaujatým na obě strany. Je vázán obrannou smlouvou se Saúdskou Arábií a současně je domovem silné šíitské menšiny s vazbami k Íránu.

Jako obzvláště výrazná se dnes ukazuje pákistánská vazba se Saúdskou Arábií. Stojí na třech nohách. Konzervativním sunnitském islámu, pákistánské armádě s jadernými zbraněmi a saúdských penězích. Pákistánská vojenská letadla přistála v minulém týdnu na saúdské vojenské základně ve stejné chvíli, kdy Saúdové s Katařany poskytli Pákistánu pětimiliardový dolarový úvěr. Pákistán se ocitl ve finanční nouzi poté, co mu zastavily peníze Emiráty, které nestojí o šíření islamismu a v poslední době se sbližují s Indií.

O saúdsko-pákistánském spojenectví se spekuluje jako o zárodku jakéhosi islámského NATO. Jeho hlavním nepřítelem by nebyl Írán, nýbrž Izrael, který dává opakovaně najevo, že existenci jakékoliv autonomní islámské velmoci považuje za neslučitelnou se svými základními bezpečnostními zájmy. V Ankaře vědí, že pokud se Izraeli podaří trvale rozložit Írán, stane se novým úhlavním nepřítelem sionistů právě Turecko. Na politice tohoto člena stávajícího NATO bude záležet budoucnost islámského NATO.

Po Ukrajině a Íránu si těžko představit, že by NATO pokračovalo v nezměněné podobě. Ale Írán podobně míchá kartami i jinde. I na globálním Jihu platí, že stávající geopolitické formáty mohou být jen přechodnými jevy nastupující multipolarity,“ okomentoval vývoj na Blízkém východě na facebookovém profilu spolku Svatopluk profesor Petr Drulák.