Když člověk stojí před asyrskými reliéfy z dávného Ninive, má zvláštní pocit. Jako by se díval do světa, který byl vyspělý, sebevědomý a zároveň zahalený tajemstvím, které přežilo tisíce let. Mezi nejzáhadnější symboly starověké Mezopotámie dnes patří malé kamenné „tašky“, které drží v rukou okřídlené postavy známé jako Apkallu. Právě ony se v posledních letech staly internetovou senzací i předmětem vážných archeologických debat. A čím déle se na ně lidé dívají, tím více otázek vyvstává.

Apkallu nebyli obyčejní lidé. V asyrské a babylonské tradici šlo o bytosti spojené s božskou moudrostí. Některé texty je popisují jako mudrce vyslané bohy, kteří měli lidstvo naučit základům civilizace, zemědělství, stavebnictví i náboženským obřadům. Na reliéfech z paláců v Ninive či Nimrúdu bývají zobrazováni jako okřídlení muži nebo bytosti s ptačí hlavou. Často stojí vedle stromu života, chrání panovníka nebo provádějí očistný rituál. A téměř vždy drží dvě podivné věci. V jedné ruce šišku či kuželovitý předmět, v druhé malou nádobu připomínající kabelku.


Jenže tím záhada nekončí. Kdyby šlo pouze o obyčejné nádoby, proč byly vytesány s takovou přesností a důsledností? Proč se tento motiv objevuje i v jiných dávných kulturách? Badatelé si všimli, že podobné tvary lze nalézt například u některých reliéfů z oblasti Anatolie či dokonce ve středoamerickém umění. Internetové teorie proto začaly vytvářet odvážné hypotézy o ztracené globální civilizaci nebo dávném sdílení symbolů mezi kulturami, které od sebe dělily tisíce kilometrů. Seriózní archeologie je však v tomto směru mnohem opatrnější.

Právě zde vzniká zajímavý střet mezi moderní představivostí a skutečnou vědou. Současný člověk má tendenci vidět ve starověkých artefaktech něco technologického. Jakmile reliéf připomíná kabelku, hodinky nebo sluchátka, okamžitě se objevují spekulace o ztracených civilizacích či návštěvnících z jiných světů. Jenže mezopotámská kultura byla sama o sobě natolik vyspělá a symbolicky bohatá, že nepotřebuje žádné mimozemšťany, aby působila fascinujícím dojmem. Asyřané budovali monumentální města, propracované zavlažovací systémy a knihovny v době, kdy velká část Evropy ještě žila v poměrně jednoduchých podmínkách.

Město Ninive, jehož ruiny dnes leží poblíž iráckého Mosulu, bylo kdysi jedním z center tehdejšího světa. Za vlády krále Aššurbanipala v 7. století před naším letopočtem zde vznikla slavná knihovna obsahující tisíce hliněných tabulek psaných klínovým písmem. Právě díky nim dnes známe Epos o Gilgamešovi i množství náboženských textů. Reliéfy s Apkallu byly součástí obrovských palácových komplexů a měly chránit panovníka před chaosem a zlými silami. Starověký člověk totiž nevnímal svět jako bezpečné místo. Všude číhaly nemoci, démoni, války a neštěstí. Ochranné symboly proto měly zásadní význam.


Možná právě proto tyto staré kameny stále přitahují pozornost moderního světa. Ne proto, že by nabízely jednoduché odpovědi, ale protože připomínají, kolik toho o minulosti stále nevíme. Čím více archeologové objevují, tím více si uvědomují, jak složité byly dávné civilizace. Mezopotámie nebyla primitivní kolébkou lidstva. Byla to civilizace plná filozofie, rituálů, astronomie a symbolů, které dokážou fascinovat i po třech tisících letech.

A malé kamenné tašky? Možná skutečně obsahovaly jen vodu pro očistné obřady. Anebo představovaly něco mnohem abstraktnějšího. Přenos moudrosti, ochrany nebo božské autority. Jenže právě v tom spočívá síla podobných záhad. Nezůstávají jen minulostí. Nutí každou další generaci, aby se znovu ptala, co vlastně naši dávní předkové chtěli sdělit světu, který přijde po nich.