A to je možné konstatovat zejména teď, po dvou a půlletém vládnutí Nečasovy vlády (a šesti a půl letech vlády pravice) a po volbě nového českého prezidenta.

Správná myšlenka přímé demokracie

Jsem rád, že jsem v nedávné minulosti podpořil myšlenku přímé volby prezidenta, tak jako budu vždy podporovat všechny další prvky přímé demokracie. Na jaře roku 2009 se mně podařilo prosadit - jako tehdejšímu šéfovi nejsilnější české politické strany - v parlamentu vznik institutu krajského referenda. Od té doby, téměř čtyři roky, nenašla sociální demokracie, jako nejvlivnější strana na krajské úrovni, ani jedinkrát cestu k jeho využití (!). Přitom právě přímá demokracie může být nástrojem k tomu, aby se zvýšil zájem lidí o politiku a veřejné záležitosti.

Je potřeba se v příštích letech nezastavit a prosazovat další prvky přímé demokracie: celostátní referendum, přímé volby hejtmanů i starostů.

Chyby české sociální demokracie

V dnešní sociální demokracii není nikdo, kdo by dokázal vidět alespoň na tři až čtyři tahy dopředu. Přitom M. Zeman dokáže uvažovat na čtyři až pět tahů dopředu. ČSSD měla možnost - pokud neměla "svého" přirozeného kandidáta (např. z řad bývalých českých premiérů) - sáhnout po silném levostředovém kandidátovi, kterým byl Jan Švejnar. Ten si už leccos na své prezidentské kandidatuře odpracoval v roce 2008, byl pozitivně zapsán v myslích levicově a středově uvažujících občanů. A připomeňme, že za J. Švejnarem nejsou aféry typu CASA či Mostecké uhelné. A hlavně, byl schopen - podle sociologických průzkumů - porazit ve volbách M. Zemana i J. Fischera.

J. Dienstbier udělal vše pro to, aby Švejnara z kandidatury za ČSSD vyštípal. Škoda, následovat bude další oslabení ČSSD na 15 - 18% voličské podpory. Úvahy pravicových médií o "vynikajícím" volebním výsledku J. Dienstbiera ukazuje jedině to, jak si česká pravicová média představují příští sílu krotké sociální demokracie (4. místo v pořadí kandidátů v I. kole prezidentské volby).

Chyby české pravice

Síly pravdy a lásky podlehly velkému pokušení a svou kampaní před I. kolem zlikvidovaly nadějnějšího kandidáta pravého středu - J. Fischera. Antikomunistické útoky na J. Fischera odvedly jeho hlasy ještě před I. kolem k Zemanovi i Schwarzenbergovi. Myslím, že J. Fischer měl proti M. Zemanovi lepší šanci ve II. kole nežli přímý exponent vlády pravice.

Schwarzenbergova kampaň byla před I. kolem vedena naprosto senzačně. Zbavila prakticky Schwarzenberga mj. odpovědnosti za šest let vládnutí. A učinila z něj idol poněkud dezorientované mládeže a městských středních vrstev občanů. A také jejich naději (!) na obrodu společnosti, jejíž potřebu po letech pravicových vlád také cítí. Jeho volební tým dokázal skvěle využít sociálních sítí. Ukázal ve využití tohoto média dimenze budoucnosti.

Až do čtvrtka minulého týdne, kdy K. Schwarzenberg v televizní debatě udělal kolosální chybu, když popřel platnost tzv. Benešových dekretů, měl ministr zahraničí v prezidentské volbě velkou šanci. Nesl se na vlně pozitivních emocí. M. Zeman tuto chybu umně využil. Vytvořil antiemoci proti této obrovské pozitivní emoční vlně, kterou ve prospěch Schwarzenberga vytvořila česká média a tzv. kulturní fronta.

Nechápu také, proč Schwarzenbergův tým souhlasil s řetězem mediálních debat mezi prvním a druhým kolem. V nich byl prostě lepší M. Zeman a to nemohlo změnit ani zkreslování výsledků debat v médiích. K. Schwarzenberg měl připustit maximálně 2 – 3 debaty a ve zbývajícím čase se měl – jako aktuální idol mládeže – vydat do regionů.

Role médií

M. Zeman měl proti sobě - kromě Haló novin a serveru Vaše věc - všechna média a dokonce i veřejnoprávní média. Měl štěstí, že antikampaň proti němu mohla trvat pouze dva týdny a ne dlouhé měsíce, jako tomu bylo před posledními volbami do sněmovny v květnu 2010. A samozřejmě mu pomohlo, že se stylizoval do pozice lídra levice, plebejské části společnosti a proti zcela nepopulární vládě.

Některé prvky z volební kampaně (ohromný nástup K. Schwarzenberga v I. kole, intenzivní zapojení kulturní fronty do volební kampaně na straně pravice) musí tradiční českou levici varovat. Lidé mohou slyšet na nové "Věci veřejné", mohou vzniknout zcela nová politická hnutí a získat ve volbách vliv.

Pokušení bonapartismu

Máme slabou vládu a slabou opozici. M. Zeman je úrovní a schopností strategického uvažování o třídu výše nežli lídři pravice a sociální demokracie. Síly pravice a levice ve sněmovně jsou dnes víceméně v rovnováze. M. Zeman proto bude ve velkém pokušení stát se "řídícím důstojníkem" a hybatelem české politiky. Bude říkat přesně to, co chce veřejnost slyšet (zrušit senát, byť je to neproveditelné; vyvolat předčasné volby, což bude možné jen tehdy, kdy vláda ztratí většinu ve sněmovně).

Pokud se podaří prosadit - např. v příštím volebním období sněmovny po roce 2014 - celostátní referendum a prezident bude moci referendum vypisovat, povede to de facto ke změně českého politického systému. Byl by pak nejblíže tomu poloprezidentskému ve Francii.

Co dodat, M. Zeman bude nesporně aktivním a aktivistickým prezidentem. Podpořil jsem jej před I. i II. kolem volby. Pokud ale bude dělat chyby, pokud se odchýlí od role ústavního prezidenta, budu jej samozřejmě bez ohledu na předchozí podporu nesmlouvavě kritizovat.

Jiří Paroubek