Čekali byste z naší strany mediální pohoršení, co že si to ten člověk dovoluje urážet vyslankyni našeho státu? Čekali byste oprávněně, pokud by se ta velvyslankyně ovšem nejmenovala Livia Klausová. Co se exprezidenta Klause a jeho okolí týče, musíte podle mnohaletých zkušeností čekat pravý opak.

Jedním z běžných nástrojů denunciace u nás totiž bývá to, že příslušný spřátelený zahraniční dopisovatel či kamarád novinář z cizí země je v kavárně, kam léta chodí na drby s havlisty, instruován, ať napíše zadanou sprostotu proti těm nenáviděným českým terčům. Když pak denunciaci zahraniční médium či agentura vydá, její iniciátoři hned volají: vidíte, i v zahraniční potvrzují naše slova! A ochotná masa hlavního novinářského proudu se stádně přidá. Tak tomu bylo i nyní.

Jeden slovenský novinář si zanadával a všechna média u nás to horlivě recyklovala s titulky, jako Slováci říkají, Slováci se posmívají. Jeden náš bulvární deník bleskově zašel tak daleko, že zveřejnil i ty největší sprostoty z anonymních diskusí, kde obrat „vylízaná jak chodník“ patřil k těm mírnějším. Deník si myje ruce: to ne my, to je hlas národa. Jo, hlas národa… Spíš hlas surových nenávistných buranů.

A tak si říkám, jak by to vypadalo před deseti lety, když v Praze nastupovala na místo rakouské velvyslankyně bývalá první dáma Margot Klestilová. Nějak si nevzpomínám, že by tehdy pan Schwarzenberg křičel, že to považuje za urážku českého národa a že požaduje, aby nám Rakušani poslali kariérního úředníka z ministerstva. Hlavně si ale neumím představit, že by ji nějaký český novinář poplival a celá rakouská mediální fronta vzápětí ten plivanec dychtivě a s velkým humbukem rozmazávala a oslavovala.

Kdepak, některé věci umíme jen my.

Ladislav Jakl