Zásadní reforma v zemědělství, zrušení nevolnictví a počátek průmyslové revoluce přilákal (i vyhnal) do měst ohromnou část evropské populace. Dosavadní tradiční společenské struktury této vlně nedokázali čelit ani jí sloužit. Proto byly zničeny.

Establishment byl pod tlakem proletarizovaného městského obyvatelstva, které ale zároveň potřeboval jako pracovní sílu. Proto -  – a také pod vlivem francouzského osvícenství – začala distribuce hospodářských a politických práv mezi mnohem širší skupiny obyvatel, než tomu bylo kdykoli předtím.

Tím ale tento trend neskončil. Široké lidové vrstvy nechtěly jen svobodu a rovnost příležitostí. Už nechtěly jen práva, začaly vznášet nároky. Chtěly svět, kde zlo a neštěstí budou eliminovány, kde štěstí bude zaručeno. A společnost se začala měnit v jakousi „pojišťovnu štěstí“. Začalo to už Bicmarckovou důchodovou reformou a pokračovalo etablováním dalších nárokových pozitivních práv. Navzdory bouřlivému 20. století tento trend pokračoval i během něj dál.

Dnešní příslušník euroamerické civilizace vzývá jako svůj fetiš slovo JISTOTY. Ať se děje, co se děje, jeho základní standardy nesmí být dotčeny. A současný stát mu tyto jistoty poskytuje. Jako spotřebiteli, jako zaměstnanci, jako občanovi.

Na první pohled je to trend pozitivní, skrývá ale v sobě smrtelné nebezpečí. Systém, který se snaží garantovat všechno všem, zcela oslabil závislost profitu na úsilí, odměny na výkonu, prosperity na efektivitě. Moderní člověk odkojený jistotami neriskuje, nezkouší nové, neobjevuje, nenese kůži na trh. Nemusí, protože až bude nejhůř, systém ho podrží. A nechce, protože až bude nejlépe, stát ho o plody zvýšeného úsilí připraví.

Není důvod se usilovně vzdělávat, odvážně podnikat, investovat, měnit obor či bydliště, přicházet s inovacemi. Každý chce mít své jisté a o nic nepřijít. Výsledkem však je společnost, která se zastavila, protože její příslušníci ztratili motivaci.

Jak diametrálně je to jiné v rozvíjejících se zemích, kde ten, kdo jen trochu může, zkouší další a další plány, jak si přilepšit. Za výkonem okamžitě následuje profit a to je větší motivací, než jakou je demotivační síla obavy z možného neúspěchu.

Společnost, která se bojí udělat krok do neznáma, je odsouzena k tomu, aby chodila pořád dokola. Je odsouzena k tomu, aby postupně stagnovala, upadala a s ní ztratila i kulturní civilizační váhu vůči ostatnímu světu. A přesně to se nyní děje s euroatlantickou civilizací. A navíc: v těch ohledech je na tom naše domácí česká společnost ještě hůře, než okolní stagnující národy.