Nový protiruský sankční balíček Evropské unie dostal další pokračování, tentokrát v obchodních vztazích s Čínou. Peking odpověděl na evropské sankce vlastními opatřeními proti evropským společnostem. Na seznamu skončila také česká Tatra Trucks nebo německý zbrojní gigant Rheinmetall. Bývalý europoslanec a nynější zahraničněpolitický poradce Motoristů sobě Jan Zahradil v tom vidí širší problém: Evropa podle něj otevírá další spor s Čínou právě ve chvíli, kdy už řeší vysoký deficit vzájemného obchodu.

„Pro kontext pár faktů, mj. k ‚cause‘ Tatra Trucks,“ uvádí Zahradil svůj komentář. Samotný případ české automobilky totiž zasazuje do řetězce událostí, který začal novým sankčním balíčkem proti Rusku.

Evropská unie zařadila na sankční seznam 14 čínských a hongkongských subjektů, jejichž činnost podle ní souvisí s podporou Ruska a obcházením sankcí. Čínská odpověď přišla rychle. Peking zařadil 14 evropských subjektů na svůj exportní kontrolní seznam a omezil jim přístup k čínskému zboží dvojího užití, tedy k výrobkům a technologiím využitelným pro civilní i vojenské účely.

„Napřed EU sankcionovala 14 čínských společností, což zdůvodnila jejich vazbami na Rusko. Čína odpověděla recipročními sankcemi, uvalenými na 14 evropských společností, produkujících materiál ‚dvojího užití‘,“ shrnuje Zahradil.

Mezi zasaženými evropskými společnostmi je německý Rheinmetall, jeden z nejvýznamnějších evropských zbrojních koncernů. Z českých firem se opatření týká Tatra Trucks, ale také společností Mesit a LPP Holding.

Čínské ministerstvo obchodu zakázalo vývoz položek dvojího užití čínského původu určených subjektům na seznamu. Opatření se vztahuje i na případy, kdy by se k nim příslušné čínské výrobky měly dostat prostřednictvím firem nebo osob ze třetích zemí. Pro jednotlivé evropské společnosti může být praktický dopad rozdílný podle toho, nakolik jsou závislé na čínských komponentech, materiálech nebo technologiích.

Tatra Trucks už uvedla, že opatření pro její činnost praktický dopad mít nemá. Zahradil ale případ Tatry používá především jako ilustraci širšího obchodního konfliktu. Podle něj evropská sankční politika vůči Rusku začíná stále výrazněji zasahovat také vztahy mezi Evropskou unií a Čínou.

„Nový balíček protiruských sankcí EU také akceleroval obchodní spor EU a Číny, zrovna ve chvíli, kdy se EU pokouší řešit svůj neúnosně rostoucí deficit ve vzájemném obchodě s Čínou,“ píše.


Odkazuje přitom na informace Euractivu a jmenuje Německo, Francii, Itálii, Rakousko, Portugalsko, Řecko a Bulharsko. Jednotlivé země přitom prosazovaly změny v různých částech sankčního režimu.

Řecko hájilo své zájmy spojené s námořní dopravou a prosazovalo úpravy týkající se přepravy ruského zkapalněného zemního plynu. Rakousko řešilo dopady sankcí souvisejících s Raiffeisen Bank International a jejím působením v Rusku. Německo, Polsko a Portugalsko zasahovaly do návrhů omezení dovozu některých ruských rybích produktů.

Francie, Itálie a Řecko se podle Euractivu postavily proti původně zamýšlenému širokému zákazu vstupu do Evropské unie pro ruské vojáky. Bulharsko zase zablokovalo zařazení patriarchy Kirilla na sankční seznam.

Zahradil právě na těchto případech upozorňuje, že při vyjednávání evropských sankcí mají jednotlivé státy vlastní ekonomické a politické zájmy a konečná podoba opatření vzniká až jejich střetem.

„Zároveň servery, například Euractiv, uvádějí, že tento aktuální sankční balíček EU byl oproti původnímu návrhu změkčen, pod tlakem těchto zemí: Německo, Francie, Itálie, Rakousko, Portugalsko, Řecko, Bulharsko,“ píše Zahradil.

Přidává i politickou poznámku. Některé komentáře podle něj s jistou ironií připomínají, že tentokrát už nelze všechny výhrady k sankční politice připisovat maďarskému premiérovi Viktoru Orbánovi. Změny a výjimky totiž prosazovaly i země patřící k hlavnímu proudu evropské politiky.

„Některé servery uštěpačně konstatují, že teď už se nelze schovávat za Orbána, který to zpravidla udělal za ně,“ poznamenává.

Pro Zahradila tím ale příběh nekončí. Vedle otevřeného sankčního a obchodního konfliktu upozorňuje na druhou rovinu evropské politiky vůči Rusku. Zatímco vlády veřejně řeší další sankce, v Ázerbájdžánu se uskutečnilo neoficiální setkání bývalých německých politiků a ruských představitelů.

Schůzka v Baku se konala mezi 12. a 14. červencem. Mezi německými účastníky byli bývalý šéf úřadu kancléřky Angely Merkelové Ronald Pofalla a někdejší braniborský premiér Matthias Platzeck. Na ruské straně se podle zveřejněných informací objevil mimo jiné bývalý ruský premiér a současný předseda správní rady Gazpromu Viktor Zubkov a Valerij Fadějev, který stojí v čele ruské prezidentské rady pro občanskou společnost a lidská práva.

Ázerbájdžánský prezident Ilham Alijev následně konání kontaktů potvrdil. Podle jeho vyjádření ázerbájdžánské vedení schůzku neorganizovalo a předem o ní nevědělo. Poté, co se informace objevily v médiích, nechal podle svých slov záležitost prověřit a zjistil, že němečtí a ruští účastníci v Baku skutečně pobývali.

Alijev zároveň proti samotnému dialogu nic nenamítal. Pokud podobná jednání mohou přispět k hledání cesty k ukončení války mezi Ruskem a Ukrajinou, Ázerbájdžán je podle něj vítá.

Pro Zahradila je právě tato epizoda důležitá. Upozorňuje na ni jako na zprávu, která podle jeho názoru v českém mediálním prostoru nedostala pozornost odpovídající svému významu.

„Konečně za pozornost stojí zpráva, téměř vymlčená, čest výjimkám, českými médii: ázerbájdžánský prezident Alijev, velký energetický spojenec EU, musel na tiskovce potvrdit konání nedávné neoficiální schůzky v Baku mezi bývalými německými politiky a zástupci Ruska,“ píše.

Německý kancléř Friedrich Merz se od kontaktů distancoval. Zahradil však právě zde přidává vlastní pochybnost, zda německá politická reprezentace o aktivitě bývalých vysokých představitelů skutečně nevěděla.


Schůzka v Baku přitom podle zveřejněných informací nebyla prvním podobným kontaktem. Německá média informovala, že neformální jednání mezi bývalými německými představiteli a lidmi z ruského prostředí probíhala už dříve. Baku tak otevírá otázku existence neoficiálních komunikačních kanálů mezi částí německého politického prostředí a Ruskem v době, kdy oficiální vztahy zůstávají kvůli válce na Ukrajině mimořádně napjaté.

Zahradil tak skládá tři zdánlivě oddělené události do jednoho obrazu. Na jedné straně Evropská unie rozšiřuje sankce proti Rusku a kvůli vazbám na Moskvu zasahuje také čínské společnosti. Peking odpovídá vlastními omezeními proti evropským firmám, mezi nimiž skončily i české podniky. Současně se při jednání uvnitř EU ukazuje, že velké členské státy prosazují výjimky a změkčení těch opatření, která narážejí na jejich vlastní zájmy.

A vedle toho běží diplomacie, která není vidět na oficiálních tiskových konferencích. Bývalí němečtí politici se setkávají s ruskými představiteli v Baku, ázerbájdžánský prezident existenci schůzky následně potvrzuje a kancléř Merz se od ní distancuje.

Právě v tomto souběhu leží hlavní sdělení Zahradilova komentáře. Nejde mu pouze o Tatra Trucks ani o jeden čínský sankční seznam. Případ české automobilky používá jako vstup do mnohem širšího příběhu o tom, jak se evropská politika vůči Rusku střetává s obchodními zájmy vůči Číně, národními zájmy jednotlivých členských států a současně s potřebou udržovat komunikační kanály směrem k Moskvě.

Na veřejnosti tak probíhá další kolo sankcí a odvetných opatření. Za jednacím stolem jednotlivé evropské vlády bojují o výjimky pro své citlivé sektory. A mimo oficiální diplomacii se současně objevují kontakty s ruskou stranou.

Zahradil těmito příklady vykresluje evropskou zahraniční politiku jako podstatně méně jednolitou, než může působit z oficiálních prohlášení. Tatra je v jeho komentáři jen nejviditelnějším českým bodem příběhu, který vede od Pekingu přes Brusel a evropské metropole až k neoficiálnímu jednání v Baku.