Americká armáda patří k nejsilnějším v historii, její technologická převaha je nesporná a schopnost zasáhnout kdekoliv na světě zůstává bez konkurence. Přesto se v posledních desetiletích opakovaně ukazuje, že vojenské vítězství ještě neznamená vítězství politické. Konflikty, které měly být rychlé a rozhodné, se mění v dlouhé a nákladné operace s nejasným výsledkem. Právě tento rozpor mezi silou a výsledkem otevírá otázku, zda Spojené státy skutečně umějí vyhrávat války.

Na širší souvislosti tohoto problému se zaměřil bývalý diplomat a ředitel Ústavu mezinárodních vztahů Petr Drulák, který upozorňuje na vnitřní rozpor americké politiky mezi ekonomickými zájmy a ideologickým přesvědčením, který podle něj vede k nerealistickým válečným cílům. Tvrdí, že právě tento rozpor stojí za opakovanými neúspěchy Spojených států v moderních konfliktech.

„Ať už dopadne intervence v Iránu jakkoliv, neskončí americkým vítězstvím. USA jistě mohou Irán dále ničit, ale tím také tlačí do propasti i své arabské vazaly a současně podřezávají petrodolarovou větev, na níž sedí jejich ekonomika. Především však nic nenasvědčuje tomu, že by dokázaly naplnit své hlavní cíle: změnit režim nebo alespoň dosadit do Teheránu svoji loutku. Irán nám připomíná, že Američané války nevyhrávají. Navzdory své nesporné vojenské síle si totiž kladou neuskutečnitelné válečné cíle. Americký systém ovládaný obchodníky a fanatiky svým představitelům ani jiné jednání nedovoluje.


Baud si všímá, jak se Západ v roce 2022 pouští do zástupné války s Ruskem s naprosto nepodloženým očekáváním, že se Putinův režim zhroutí. S důsledky, které dnes vidíme: ukrajinské zoufalství, evropská bezradnost, americký nezájem. Evropa na Ukrajině opouští svůj novodobý pacifismus, ještě před dvaceti lety EU sama sebe označovala za mírový projekt, a přejímá americké pojetí války. Ale odkud se bere v samotných USA?

Vodítko dává Henry Kissinger. Ve své knize Umění diplomacie vysvětluje, že americká zahraniční politika vychází z přetrvávajícího rozporu mezi realismem a idealismem. Ilustruje ho na kontrastu realisty Theodora Roosevelta, který svojí politikou velkého klacku tvrdě prosazoval americké zájmy v Latinské Americe, s idealistou Woodrowem Wilsonem, který chce přetvořit směrem k americké demokracii celou světovou politiku.

Kissinger si všímá náboženských kořenů amerického idealismu, ale už nerozebírá, že tento idealismus vyrůstá z kalvinistického fanatismu, který Evropa vyčerpaná náboženskými válkami v pudu sebezáchovy vypudila do řídce obydleného kontinentu za oceánem. Tento fanatismus je dodnes pevnou součástí amerického veřejného života, kde nabývá různých podob, od protestantských sionistů po neokonzervativní vývozce demokracie, které všechny spojuje přesvědčení o americké výjimečnosti.

A americký realismus? Kissinger ho zjednodušeně pojímá jako reálpolitiku evropského ražení, jíž byl sám stoupencem. Ve skutečnosti má jiný charakter. Nestojí na uvažování reálpolitika, jakým byl například Kissingerem obdivovaný Metternich, nýbrž obchodníka. Ten nesleduje cíle stabilního politického řádu či územní expanze, nýbrž ekonomického zisku. Zisk korporací patří ke stálým motivům americké expanze: od koupě Louisiany počátkem devatenáctého století, přes převzetí španělských kolonií na přelomu devatenáctého a dvacátého století, převraty v Iránu a Guatemale v padesátých letech až po letošní zajetí venezuelského prezidenta Madura.

Cíle obchodníka a reálpolitika se mohou často překrývat, ale stejně často tomu tak nebude. Například válka, která je důležitým nástrojem reálpolitiky, může sloužit i obchodní expanzi a navíc může sama o sobě skýtat zajímavé obchodní příležitosti. Pokud se však válka odchýlí od bezprostředních zájmů korporací, trvá příliš dlouho a přináší materiální lidské ztráty, což je téměř nevyhnutelné, začne obchodníkům s výjimkou zbrojařů škodit a ztrácí podporu. Obchodnickému duchu odpovídá krátká vojenská operace, například první válka proti Iráku v devadesátých letech, či ještě lépe zpravodajsko-vojenská operace typu převrat (Irán či Guatemala v padesátých letech), únos (Maduro) či cílená likvidace (bin Ládin, špičky současného iránského režimu). Logistiku i propagandu podobných operací zvládají američtí obchodníci lépe než kdokoliv jiný.


Vnitřní rozpor amerického pojetí války mohou načas přebít falešné analogie. Vedou k přesvědčení, že co USA vychází v Latinské Americe, bude fungovat i v Asii či Africe, že zhroucení nacistického Německa v roce 1945 či Sovětského svazu v roce 1991 jsou ilustrace nevyhnutelného osudu každého režimu, který s USA soupeří. Obchodník je přesvědčen o univerzální touze po penězích a fanatik zaslepen vírou či ideologií.

Nejenže s tímto pojetím války nelze postupovat proti globálním velmocem typu Ruska nebo Číny, ale i středně velká velmoc bojující o existenci jako Irán má schopnost přivodit USA obrovské geopolitické škody. I v případě malých států může po vojenském vítězství následovat politická prohra. USA smetly Saddáma Husajna, ale dnes mají v Iráku šíitskou vládu, jejíž proiránské sympatie musí tlumit finančními sankcemi. Svrhly Talibán a po dvaceti letech okupace převzal Afghánistán nový Talibán. Zbavily se nakonec i Asada, ale Sýrii přebírá islamista z Al Kajdá.

Iránská válka ukázala rozpor obchodníků a fanatiků v plné síle. Obchodník Trump ji spouští v domnění, že po několika týdnech bude po všem; američtí naftaři jsou nadšení. Totéž si myslí část sionistických fanatiků, kteří ho do války tlačí; ti, kteří tuší, že to tak jednoduché nebude, chytře mlčí. Obchodníci jsou dnes zoufalí, fanatici slaví. Zpráva o jednáních v Pákistánu je sice vyděsila, ale když viděli, jak probíhají, zase se uklidnili. Pokud by bylo jen na Trumpovi, jistě by se z toho dokázal dovedně vylhat, ale to mu fanatici nedovolí. Svým neumětelstvím se pustil do války, která odhaluje podstatu základního amerického rozporu. Draze za to zaplatí,“ napsal profesor Drulák ve svém komentáři publikovaném na facebookovém profilu spolku Svatopluk.